.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Leden 2015

Jaderný reaktor do každé školy

24. ledna 2015 v 15:00 | Sheppard |  Školní časopis
V úterý 9. 12. 2014 jsme se vypravili do komplexu budov ČVUT a UK v pražské Tróji. I přes mírné zpoždění způsobené kolabující pražskou MHD (zřejmě kvůli husté mlze, která ani v pozdějších dopoledních hodinách neopadala), jsem se stihl připojit ke skupině včas.


Zanedlouho už jsme spletitými chodbami šli k první zastávce - laboratoři optiky. Zde jsme byli rozděleni do dvou skupin, moje skupina zamířila o několik pater níže do laboratoře pro výzkum iontových svazků. A kdybych musel vybrat část exkurze, která se mě zaujala nejvíce, byla by to právě tato. Ačkoliv samotný výzkum není na první pohled tak fascinující a jeho výsledky nejsou žádná senzace plnící titulní stránky, jedná se o velmi zajímavý obor, protože mimo jiného velice blízce souvisí s elektrotechnikou. Díky "bombardování" substrátů iontovými svazky se totiž dají efektivně vyrábět polovodiče se specifickými vlastnostmi. Touto metodou je ovšem možné i například velice přesně analyzovat složení různých materiálů nebo zušlechťovat kovy. Pan průvodce omezil svůj výklad a naopak nás nechal ptát se, čehož jsme s radostí využili.


Poté jsme se vrátili do laboratoře optických výzkumů. Čekání na začátek prohlídky jsme si zkrátili prohlížením hologramů. Průvodce nás zavedl nejprve do místnosti, kde jsme měli možnost prohlédnout si tištěný spoj pod 3D mikroskopem či jakousi nanostrukturu. Následně nás průvodce zavedl do potemnělé místnosti, kde nám ukazoval nejrůznější typy difrakcí světla pomocí laseru.


Čas ovšem kvapil, a tak jsme se museli přesunout na poslední zastávku a zlatý hřeb celé exkurze - školní reaktor, který si díky svému malému výkonu vysloužil přezdívku "Vrabec". Po krátkém bezpečnostním školení a navlečení ochranných pomůček (čistě z formálních a byrokratických důvodů) jsme se přesunuli k samotnému reaktoru. Žádné "zeleně zářící šutry" jsme neviděli, dokonce jsem ani nikde nezahlédl zprofanovaný značku radioaktivity. Zato jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací ohledně školního reaktoru FJFI i reaktorů obecně. Zaujalo mě například, že výkon reaktoru Vrabec se oficiálně ani neměří ve wattech, protože má tak malý výkon, že se tato hodnota nedá ani přesně naměřit (tepelný výkon se pohybuje okolo hodnoty 1 kW), nýbrž v počtu vyzářených nutronů za vteřinu. Takto malý výkon (cca třímilionkrát nižší než výkon reaktorů v Temelíně) je ovšem pro výukové účely užitečnější, protože se dá s uranem v aktivní zózně lépe manipulovat a také se dá vše přesněji měřit. Další výhodou je, že nevzniká téměř žádný odpad, a v neposlední řadě - protože reaktor nevyrábí téměř žádné teplo, není potřebva ho nijak aktivně chladit.


Na závěr exkurze jsme měli možnost posadit se za operátora ve velíně a podívat se, jak se takový jaderný reaktor vlastně řídí. I přes výše zmíněná fakta platí pro obsluhu Vrabce až překvapivě přísná bezpečnostní opatření, jejichž příklady nám pan průvodce vysvětlil. Pan operátor byl sice zaneprázdněn zapisováním každičké věci (například otevření dveří → zápis do notýsku), přesto nám dokonce ukázal ruční zvýšení a opětovné snížení výkonu reaktoru. Poté už stačilo jen nechat se proskenovat, zda nejsme kontaminovaní, odevzdat zpět dozimetry, svléknout pláště a mohli jsme konečně vytáhnout svačiny.



Tato exkurze se mi velice líbila, protože každá hodina strávená mezi zdmi vědeckých pracovišť je pro mě nesmírně obohacujícím zážitkem, který bych směle přirovnal k povedené kulturní akci. A také proto, že je občas prostě nutné vidět fyziku "na vlastní oči" než jen v sešitě v podobě vzorečků (jakkoliv elegantní a vševystihující podle profesorů jsou).