.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Trosečníci 3/4

29. listopadu 2013 v 18:00 | Sheppard |  Trosečníci
Když se Carl probudil, celá kabina už byla zalitá dopoledními paprsky. Nepamatoval si, že by ho někdo v noci vzbudil na hlídku, což ho trochu znepokojilo. Vstal z lehátka, oblékl si kombinézu a vyrazil ven.

Před raketoplánem stáli Hlaváč, Chlebnikov a Sanfordová, popíjíce kávu. Zarazil ho však počet mimozemšťanů, kteří se kolem utábořili - přes noc jejich počet vzrostl na několik desítek.

Carl seskočil na zem. "Proč jste mě nevzbudili?" vyhrkl.


"Nemohl jsem usnout, tak jsem si vzal hlídku za tebe. Navíc, po svém včerejším výkonu při přistání sis zasloužil trochu odpočinku," vyjasnil situaci Nikolaj. "A mám jednu dobrou zprávu. Prohlédl jsem pohon ještě důkladněji než včera a zdá se, že funguje. Můžeme s raketoplánem kdykoliv odletět… aspoň teoreticky."

"Odkdy se ty vyznáš v motoru raketoplánu?" podivil se Carl.

"Koukal jsem do manuálu. A když jsme byli ještě ve výcvikovém středisku, Steven mi toho hodně ukázal," řekl Rus.

Dunne přikývl. "A kde je vůbec Leif?"

"Támhle," ukázal Martin na hlouček mimozemšťanů, který Henrikssona obklopoval. Upil další doušek své kávy a pokračoval: "Ten podivín jim tam už tři hodiny kreslí nějaký malůvky."

Hned, jak se Carl otočil, ozval se za ním smích, jak se Emily s Nikolajem pobavili Martinovou trefnou poznámkou. Carl přistoupil ke skupince Kepleranů, mezi nimiž seděl i Švéd. Ten ho pozdravil a podal veliteli psací blok. Na několika stránkách bylo nakresleno mnoho jednoduchých obrázků.

"Našel jsem společný jazyk - kresby," sdělil mu nadšeně lingvista. "Udělali jsme za tu chvíli obrovský pokrok. Už mi pomocí jednoduchých obrázků sdělili informace o rozsahu asi dvaceti výrazů."

"Tak to je paráda, Leife, dobrá práce!"

"Můžeme se pomocí toho dorozumívat, než naprogramuju překladač."

"Kde se jich tu tolik vzalo? Odkud se všichni berou?" kroutil Carl nechápavě hlavou.

"Nakreslili docela detailně pouzdro naší sondy a kolem plno postav provádějících nějaký rituál. Zní to divně, ale asi ho uctívají. Podle všeho ho považují za božího posla… a nás za bohy."

"Co?!" vydechl nevěřícně Carl.

"Jo, zdá se, že na náš příchod čekají už pár století. Přistání sondy před čtyřmi roky je v jejich víře jen utvrdilo a teď jsme se tu objevili my. Všechno to do sebe krásně zapadá - proroctví se vyplnilo."

"Ale jak se o našem příletu dověděli?" uvažoval zadumaně Carl. Hlavou mu náhle probleskla myšlenka. "Martine, tahle planeta má atmosféru tlustší než Země, že?" zavolal na astrofyzika, který měl po dlouhé době příležitost vyjádřit se k tématu z jeho branže, což ho nadchlo.

"Jo, jo! Je o něco větší a tudíž hmotnější, čili má nepatrně silnější gravitaci. Dokázala si z vesmíru přitáhnout více plynů. Ptáte se, jak to, že můžeme normálně dýchat, když by tu měl být vysoký tlak? Na to existuje jednoduchá odpověď - je tu méně dusíku, zato však více lehkých, méně hustých plynů. Tlak je tu tedy téměř stejný jako na Zemi, stejně tak podíl kyslíku, no a tím pádem i parciální tlak je takřka shodný," vyložil horlivě astrofyzik, "zkrátka tlustší atmosféra při stejné hodnotě tlaku."

"Mně stačilo to 'Jo, jo'. Nechal jsem tě to dopovídat jen proto, abys měl dobrý pocit." Martin se zatvářil kysele, Carl nasadil šibalský úsměv. "Jen si z tebe utahuju."

Pak opět zvážněl a pokračoval ve své úvaze: "Jestliže je atmosféra silnější, pak se v ní většina malých meteoritů při průletu vypaří."

"Meteoroidů. Meteorit je to až po dopadu," skočil mu do řeči Martin se strojeným výrazem nadřazenosti.

Carl to přešel se stoickým klidem. "Zřídkakdy se najde tak velký meteoroid," podíval se Čechovi do očí, ten jen souhlasně kývl, "který by klesl tak hluboko, že by jeho hoření bylo viditelné. Naše sonda přistála vcelku, při průletu musela zářit jasně jako… asi nejjasněji na celé obloze. Nedivím se, že to považují za něco výjimečného. Dokonce to je tak neobvyklý jev, že si to prostě vyložili jako znamení od bohů. A teď jsme tu my…"

Martin pomalu, teatrálně zatleskal. "Výborně, Sherlocku, výborně!" pronesl pochvalně. "Ale máš pravdu," dodal suše.

Zatímco Američan rozváděl své úvahy a špičkoval se s Hlaváčem, jeden z Kepleranů nakreslil do notesu další obrázek.

"Carle," řekl Leif, "chtějí nám něco ukázat. Chtějí, abychom je následovali. Zdá se, že místo přistání sondy je nedaleko odtud."

* * *

Carl si otřel čelo a napil se, pak podal lahev Leifovi. Měli v nohách jen něco přes šest kilometrů, ve spalujícím žáru jim to ale připadalo jako celodenní pochod. Domorodci je zavedli ke kultovnímu místu. Dunne obdivně pískl, když spatřil, co všechno se zde nacházelo.

Keplerané se opravdu činili - kolem pouzdra sondy vybudovali velký stan a několik menších obydlí, v okolí bylo rozmístěno několik kamenů, dřevěných kůlů a jiných předmětů. Za stanem stálo v provizorní ohradě několik čtyřnohých zvířat trochu připomínajících býky.

"Pěkně to tu vyparádili, opravdu naši sondu uctívají," ohlásil Carl do vysílačky. "Vlastně jen pouzdro, samotná sonda mezitím odkráčela pryč."

Jeden z mimozemšťanů cizince provedl, a ačkoliv jeho výkladu vůbec nerozuměli, leccos si odvodili. Keplerané sem každý rok putovali, aby bohům přinesli drahé kovy a jiné dary. Při provádění jednoho z rituálů se na obloze objevilo další znamení - raketoplán.

Jelikož Carlovi s Leifem už došla voda, i přes riziko nakažení neznámými bakteriemi či prvoky si nechali nalít vodu zdejší. Jedinou prevenci představovala dezinfekční tabletka, kterých ale měli jen omezené množství. Sedli si kolem nízkého stolku v jednom z menších stanů, jejich průvodce nakreslil další jednoduché obrázky.

"Jít," rozluštil Leif první symbol. "Tohle nevím, co znamená. To další vypadá jako obydlí, snad jejich vesnice. A pak je tu šipka směřující k nějaké hoře," vyložil Henriksson.

"Ukaž mi to," natočil k sobě zápisník Carl. "Je to nějaký oblouček nebo… ne, podívej na ty tečky. To je-"

"Měsíc," řekli unisono a usmáli se na sebe.

"Jo, srpek měsíce. To bude časový údaj," pokračoval Dunne. Vyběhli před stan, Kepleran je následoval. "A támhleto je ta hora," ukázal na masiv, tyčící se v dálce. "Půjdou tímhle směrem, zpět do své vesnice, a podle všeho to zabere spoustu času, určitě několik dní nebo i týdnů."

Leif udělal gesto, které se naučil jako první a jehož význam byl totožný s pozemským přikývnutím, aby dal mimozemšťanovi najevo, že rozumí. "My s nimi ale nepůjdeme, že?"

"Ne, je čas oprášit naši kocábku. A tenhle klučina poletí s námi," ukázal Carl na Keplerana, který je provázel. Zapnul vysílačku a řekl: "Vyrážíme na zpáteční cestu, tak nám zatím uvařte večeři. Večer uděláme rozlučkový táborák, protože zítra ráno zvedáme kotvy."

Tři dlouhé stíny, vrhané pozdně odpoledním sluncem, se sunuly po štěrku, jak se Carl, Leif a odvážný Kepleran vydali na zpáteční cestu k raketoplánu. Pro Ksahíva byla obrovská čest, že bohové vybrali právě jeho, aby je po dobu jejich návštěvy provázel. Měl sice strach, zvědavost ho ale poháněla dál.

* * *

Prach všude kolem se rozvířil, když z trysek vyšlehl průzračný plamen. Carl se ujistil, zda se motor nepřehřívá, zvýšil tah a raketoplán se vznesl do výšky. Vyletěl z obřího prašného mračna, vystoupal do optimální letové hladiny a zamířil směrem k vesnici.

Ksahív seděl u okénka a užasle shlížel dolů. Tohle dobrodružství nikdy nezapomene - byl vybrán, aby putoval ve voze bohů.

Po půl hodině letu zachytily citlivé kamery, pročesávající povrch, velké pole a na něm několik desítek pracujících Kepleranů. Hned za ním se rozprostírala vesnice. Carl ji několikrát obletěl a navedl loď na přistání. Stroj dosedl na mýtině asi tři sta metrů od posledního obydlí.

"Tak jsme tady, vážení. Vystupovat!" zahlásil do vysílačky Dunne.

Ksahív nemohl uvěřit svým očím. Cestu, která běžně zabrala více než týden, právě absolvoval během chvíle. Zavedl návštěvníky před sídlo Patriarchátu, na prostranství před budovou se shromáždilo asi tři sta mimozemšťanů a další se stále sbíhali.

Z davu vystoupil jejich vůdce, předseda Patriarchátu, a hlasitě zvolal. Všichni Keplerané naráz udělali gesto, které už pozemšťané několikrát viděli, stále ho opakovali a něco při tom vrčeli.

Carl pomalu pozvedl ruce. "Klid, klid. Můžete přestat. Hledáme tu jen přístřeší a jídlo."

Předseda rady starších na zbytek vesničanů mávl. Keplerané utichli a začali se pomalu rozcházet, aby se vrátili k rozdělané práci. Pak vůdce Qabas Konu přešel ke Ksahívovi a chvíli se s ním o něčem radil. Ten mu pravděpodobně vysvětlil, že se s návštěvníky dorozumívá pomocí kreseb.

Zatímco se Leif předsedovi vesnice snažil vysvětlit, co potřebují, Nikolaj se obrátil na Carla: "Ohledně toho jídla, není dobrý nápad brát si ho od nich. Může nás to zabít."

"Jo, jsem si toho vědom, ale nemáme moc na výběr. Všechny naše zásoby jsou na cucky," vzhlédl Carl k obloze. "Počítám s tím, že se po prvním jejich jídle asi pozvracíme, ale hlady umřít nehodlám."

Chlebnikov jen smířlivě přikývl. Velitel měl pravdu, nic jiného jim nezbývalo.

"Jste moc hodní, děkujeme!" řekl Leif a mírně se uklonil v naději, že alespoň pochopí tohle gesto. Chtěl, aby věděli, že si pozemšťané jejich pohostinnosti váží. Pak se otočil ke zbytku skupiny. "Nechají nás bydlet v jednom domě. Vypadá to, že nás považují za vzácné hosty. Jestli se k nám budou chovat jako doposud, máme o živobytí postaráno."

Ksahív návštěvníky provedl celou vesnicí, ukázal jim studnu a jejich nový příbytek - jednopatrový dřevěný dům s malým dvorkem. Pak odvedl Leifa za místními učenci, aby se mohl naučit jejich jazyk. Ostatní se pustili do vykládání výbavy z raketoplánu.

* * *

Martin za domkem rozložil tři solární panely a natáhl dovnitř kabel, aby se všechny počítače a přístroje mohly napájet. Potom rozmístil ještě několik čidel na měření různých meteorologických jevů jako složení a znečištění vzduchu, míra slunečního záření a hladina radiace v okolí.

Když Carl přišel k výsadkové lodi, Nikolaj z něj právě vylézal se dvěma kufry v rukou. Dunne přešel do kabiny a usedl na místo pilota. Upravil nastavení radiopřijímače tak, aby měl při malé spotřebě energie co největší dosah a přijímal vysílání na všech frekvencích. Dále spustil radiomaják, který vysílal jejich přesnou polohu, v naději, že druhá část výpravy signál zachytí.

"Myslíš, že jsou naživu?" ozval se za ním Emilyin hlas. Vstoupila do kabiny a sedla si do vedlejšího křesla.

"Věřím, že ano. A udělám všechno pro to, abychom je našli," řekl Carl, ačkoliv si byl vědom toho, že má velice omezené možnosti a pravděpodobnost, že je najdou, je dost mizivá. I když se ji snažil potlačit, myšlenka, že jejich přátelé zemřeli, se stále vynořovala jako děsivé monstrum v jeho mysli. "Je mi líto, co se stalo," odvrátil pohled.

Emily ho chytila za ruku. "Nemůžeš za to, rozumíš?" Počkala, až se jí podívá do očí, a pokračovala: "Carle, nejsi v tom sám. Jsme tu s tebou a pomůžeme ti." Neváhala ani vteřinu, a ignorujíc všechna nařízení regulující vztahy mezi členy posádky, přitiskla se ke svému veliteli a objala ho.

Přátelsky se na něj usmála, pak ho nechala o samotě. Carl ještě několik minut seděl a přemítal. Nejprve vstřebal právě proběhnuvší rozhovor. Potom se pokusil odhadnout, za jak dlouho dorazí pomoc.

Pět měsíců než zjistí, že se nehlásíme. Když jsme odlétali, Messenger 2 a 3 byly ještě ve výrobě, ale snad je stihnou dokončit včas. Naplánování záchranné mise a příprava posádky zabere taky tak pět měsíců. A dalších pět měsíců let sem. Patnáct měsíců… minimálně. Zatraceně! počítal si v duchu Carl.

Věděl, že to je dlouhá doba, byl ale odhodlaný chránit svou posádku, dokud pomoc nedorazí, ať už to potrvá jakkoliv dlouho.
* * *

"… a nezapomeň to pořádně utěsnit," dořekl Steven. Jeho zranění sice nebylo ještě doléčené, takže nemohl provádět opravy, mohl ale dávat pokyny. Palubní inženýr tedy seděl uvnitř, procházel 3D schéma a instruoval své kolegy venku.

Modul utrpěl vážná poškození, a ačkoliv se palivo jako zázrakem nevylilo, zpočátku se zdálo, že bude neopravitelný. Pak se ale ukázalo, že by se pohon možná dal částečně zprovoznit. Nádrž zůstala nedotčená, takže paliva bylo pro případný let dost.

Astronauti, provádějící opravy modulu, museli často improvizovat, protože chyběly náhradní díly nebo potřebné nářadí, jindy se potýkali se špatným počasím, které tu panovalo.

Neměli ale moc na vybranou - nacházeli se uprostřed ledové pustiny, někde v polárních oblastech planety, s velmi omezenými zásobami, takže jim nezbývalo nic jiného, než se o opravu alespoň pokusit.

Steven byl ve svém oboru expert světového formátu, protože bral opravu takto náročných strojů jako šachovou partii. Rozmýšlel několik kroků dopředu, všechny možnosti vždy důkladně promyslel a měl neskutečnou intuici a improvizační schopnosti. Nyní své dovednosti potřeboval víc než kdy dřív, šlo jim o holý život.

Letový technik, Hans Stockmann měl při letu sem na starost elektrické rozvody v Messengeru. V záchranném modulu se vrtal poprvé v životě, ale díky Stevenovým radám už odvedl značný kus práce.

Nasadil klíč na matici a utáhl ji, jak nejpevněji dokázal. Totéž udělal ještě třikrát. Doufal, že se mu podařilo pořádně utěsnit přívod paliva. Jediný chybný krok mohl vést ke katastrofě. Otřel si čelo a podal klíč Wangovi, který mu asistoval. Číňan ho hodil do bedny a vytáhl elektrický šroubovák. Posledním krokem bylo uzavření krytu.

"Hotovo," ohlásil Němec do vysílačky, "vracíme se zpátky."

Uvnitř už na ně čekala Lauren se dvěma šálky teplého čaje. Wang jí za to byl vděčný, protože posledních pár minut měl pocit, že mu umrznou prsty. Napil se, pak se postavil doprostřed, aby ho všichni slyšeli.

"Zprovoznili jsme tři ze čtyř motorů, což ke vzlétnutí stačí. Je to tak, Stevene?" začal Shing.

Palubní inženýr přikývl. "Mělo by to stačit."

"Je to ale jen provizorně splácané a nemusí to vydržet ani jeden let. A i když se nám podaří odlepit se od země, stále nemáme vyhráno. Motory můžou vysadit pár kilometrů nad povrchem a je s námi ámen," vysvětlil Wang.

"Toho jsme si vědomi. Jsme ochotni to riziko podstoupit," řekl za všechny Vladimir.

"Dobrá tedy, pokusíme se vyletět co nejvýše a zachytit nějaký signál. Vysílač sice nefunguje, přijímač ale ano. Když nic nezachytíme, přistaneme na původně domluvených souřadnicích a budeme doufat, že tam ostatní budou."

"A co když tam nebudou?" nadhodila Lauren.

"Pak se nedá nic dělat. Když budou fungovat motory a budeme mít dostatek paliva, přeletíme někam, kde jsou vhodné podmínky pro přežití," odpověděl čínský astronaut. "Musíme se rozhodnout, jestli to zkusíme už dneska, nebo jestli ještě počkáme. Jak jsem říkal, šance na úspěch není velká a zásoby máme ještě tak na čtyři dny."

"Nevím, jak ostatní, ale já jsem pro, zkusit to hned. Jestli máme umřít, tak je jedno, jestli to bude dneska nebo za pár dní. A jestli máme byť jen nepatrnou naději se odsud dostat, pak čím dřív, tím líp," řekl svůj názor Steven.

Nikdo nic nenamítal, a tak Shing stanovil pevný čas odletu. Po večeři si všichni uvařili kávu, kterou v poklidu vypili. Následující půlhodina byla vyhrazena pro osobní volno, každý měl možnost připravit se na nadcházející zlomový okamžik podle svého. Všichni dobře věděli, že to může být poslední den jejich životů.

Wang se šel projít, chtěl se nadýchat čerstvého vzduchu. Když vylezl z modulu, zaklonil se a zůstal užasle stát. Na obloze světélkovala zelená polární záře. V době, kdy se tu nacházeli, probíhal zrovna polární soumrak, takže ještě nebyla úplná tma. I tak se ale jednalo o podívanou, která Shinga uchvátila.

"Pojďte se podívat," zakřičel.

"To je nádhera," vyhrkl Hans, kterého záře ohromila stejně jako ostatní. Došel pro fotoaparát. "Škoda, že to nevidí Steven, musím to pro něj nafotit," litoval svého kolegu.

Všichni bez hnutí stáli a v pokorné tichosti sledovali probíhající světelnou show - interakci slunečního větru s částicemi v ionosféře, vytvářející překrásný atmosférický jev.

Opět se přihnala sněhová vánice doprovázená silným větrem, a tak se vrátili zpět do modulu. Nastala jejich hodina H. Steven naposled překontroloval všechny palubní systémy. Li ho pak stabilizoval v sedadle a píchl mu lék proti bolesti.

"Tak jdeme na to, vážení. Pořádně se připoutejte!" vydal Wang pokyny. "Ujmi se toho, Johne. Hodně zdaru!" popřál pilotovi.

"Držte si klobouky, bude to házet," zavtipkoval Collins a sebevědomě uchopil řídicí páku.

Zavřel oči a chvíli se koncentroval. Potom vyzkoušel funkčnost malých, manévrovacích trysek, otevřel přívod paliva a zažehl hlavní motory. Ze tří trysek vyšlehl mohutný plamen, led pod modulem začal okamžitě tát. Kapsle se pomalu odlepila od země, zhoupla se a začala si razit cestu vzhůru mezi sněhovými vločkami.

* * *

Carl zatočil klikou rumpálu a vytáhl ze studny vědro s vodou. To pak odnesl spolu s několika hrnky na pole.

"Vychlazená voda!" zavolal a položil kbelík do krajní brázdy. "Jak to jde?" zeptal se, podávaje pití Nikolajovi.

"Už se zaškolili a jde jim to," kývl Rus na pijící Keplerany. "Do konce týdne vyrobíme tak tři další pluhy, to bude paráda!"

"Úplná agrární revoluce," okomentoval to kapitán. "Až dokončím ten krb, tak vám s tím pomůžu." Otočil se k odchodu, potom si ale ještě vzpomněl na vzkaz, který měl vyřídit. "Jo a ještě něco. Leif říkal, že chystají slavností hostinu na naši počest. Budou tam mít i tu-"

Vtom se přes pole mihl stín. Carl vzhlédl k obloze, ale oslnilo ho slunce. Zakryl si tedy obličej rukou, přimhouřil oči a pokračoval v pátrání. Nejprve si myslel, že to, co spatřil, je přelud vyvolaný podrážděním sítnice, pak ale uviděl zcela zřetelně pohybující se tmavý bod. Pomalu se zvětšoval, bylo zřejmé, že klesá. Po chvíli se ozval slabý hřmot, který postupně sílil.

"To je modul," vyrazil ze sebe Nikolaj.

Dunne nemohl uvěřit svým očím. Ke Qabas Konu se skutečně snášel záchranný modul. Nastalý hluk vyvolal mezi vesničany značný rozruch, seběhli se před budovou Patriarchátu a začali jásat. Kapsle naposledy zakroužila a za mohutného hukotu dosedla na mýtině vedle raketoplánu.

Carl na nic nečekal a rozeběhl k místu přistání. Průlez se otevřel, Wang se jím mrštně protáhl ven a seskočil na zem. Ostatní ho následovali, poslední dva vynesli na nosítkách Stevena. Kapitánovi bušilo srdce jako o závod, když ještě za běhu počítal členy své posádky. Byli tam všichni - Wang, Edward, John, Chaoming, Hans, Steven, Li, Sabine, Vladimir, Tatiana, Liu, Kap-su, Lauren a Jason. Vyčerpaní, někteří zranění, ale naživu. Carl chtěl něco říct, euforie ale způsobila, že nemohl vydat ani hlásku. Ostatní na tom nebyli o nic lépe. Jejich pocity však byly snadno čitelné z jejich pohledů.

* * *

"Představuji vám beta verzi keplersko-anglického překladače mluvené řeči," položil Leif na stůl hrdě tablet se spuštěným programem. "Umí přeložit skoro šest set slov a relativně plynně tlumočí celé věty z keplerštiny do angličtiny i naopak," pochlubil se svou téměř tříměsíční prací lingvista. "Další slova budou postupně přibývat."

"To je bezvadné, Leife. Dobrá práce!" pochválil ho Hans a ostatní se záhy přidali.

"Díky, díky! Snad vám to trochu ulehčí komunikaci," řekl Henriksson. "Vysvětlil jsem jim, co to je a že musí mluvit zřetelně. Zdá se, že to chápou."

"Ode dneška už tě nebudeme muset volat pokaždé, když budeme chtít Keplerany poprosit o ty jejich úžasné oříšky, bezva! Nahraju to do všech příručních počítačů," nabídl se Martin.

Ještě chvíli stáli kolem stolu a prohlíželi si aplikaci, pak se každý vrátil ke své práci.

Li šel zpět na ošetřovnu, kterou zde s Emily zřídili. Za tu dobu se už hodně naučili. Udělali několik rozborů krve a tkání Kepleranů. Ti jim dokonce dovolili na jednom z mrtvých provést pitvu. Ukázali jim, jakým způsobem léčí různé nemoci a zranění. Pozemšťané tyto nově nabyté poznatky využili, a zachránili tak mnohým domorodcům zdraví, nebo dokonce život.

Naučili je nové postupy, jak pečovat o nemocné a zraněné. Pro Keplerany byla každá maličkost učiněný zázrak - díky správně umístěným dlahám už kosti nesrůstaly křivě, s dezinfekcí se už do ran nedostávala infekce.

Li s Emily se ale nestarali jen o zdraví vesničanů. Pomáhali také ostatním astronautům smířit se s nastalou situací. Na všechny postupně dopadla tíseň, když si uvědomili, že na Kepleru stráví hodně dlouhou dobu naprosto odříznutí od svých rodin, přátel a domovů. Někteří to nesli celkem statečně, jiní na tom byli hůř. Vždy se z toho ale díky podpoře ostatních dostali.

Carl pomohl Martinovi s instalací překladače do všech počítačů a zároveň zkontroloval, zda jsou všechny nabité. Pak se vydal do lesa za Qabas Konem. Po chvíli odbočil z vyšlapané pěšiny a vylezl do srázu. Snažil se našlapovat co nejtišeji, spadané listí však oznamovalo každý jeho krok. Prodral se holými větvemi několika keřů a ocitl se na skále, odkud se naskýtal pěkný výhled na nekonečné hvozdy, připravující se nyní na příchod prvních mrazů.

Emily si jeho příchodu i přes šustění listí nevšimla. Připlížil se k ní, zezadu ji objal a políbil na krk. Pak si přisedl na skalní převis vedle ní.

"Dost jsem o tom přemýšlela a… řekneme jim to," pronesla po chvíli Emily. "Trvalo to dlouho, ale už mám jasno. Vlastně to bylo jasné od začátku, nevím, proč jsem tak dlouho…" hlas se jí zachvěl.

"To je v pořádku," chytil ji kolem pasu Carl.

"Řekneme to ostatním, snad to přijmou."

"Jsem si jistý, že ano. Myslím, že všichni dávno přehodnotili své osobní i profesní priority a protokol mise ztratil jakýkoliv význam."

"Od začátku jsem k tobě cítila něco víc, ale něco mi bránilo. Teď už je mi ale jedno, jaké to bude mít následky," řekla Emily rozhodně. "Až se vrátíme na Zem… jestli se vrátíme, zůstanu s tebou. Ty zůstaneš u ISA a já dám výpověď, je mi to jedno."

"Jsi statečná!" Dal jí pusu.

Emily mu ji oplatila dlouhým, vášnivým polibkem. Mezitím mírně poodstoupili od srázu. Carl ji něžně položil na měkkou deku z listí. Ona mu mezitím rozepla kombinézu a odhodila ji stranou. Zanedlouho tam skončila i její kombinéza.

Do chladného podzimního večera se začal snášet slabý déšť, to však už Carl ani Emily nevnímali.
 


Komentáře

1 DorkaJ. DorkaJ. | Web | 30. listopadu 2013 v 15:52 | Reagovat

Wau Carl a Emily, to som nečakala :) Len mi to ku koncu prišlo....tak trochu...ehm...presladené(?)
No v každom prípade to bola výborná kapitola a páčilo sa mi, že "Stroskotanci" nie je len akousi pretechnizovanou sci-fi a postavy vďaka svojim citom pôsobia realistickejšie 8-)
Škoda, že je to už predposledný diel

2 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 4. prosince 2013 v 16:03 | Reagovat

[1]: Ale no ták! :-D Romantika k dobrodružnému žánru prostě patří. Vdechnout postavám nějaký rozměr je dost složité, jsem rád, že se mi to už začíná dařit.

3 Karel Karel | E-mail | 5. března 2014 v 22:43 | Reagovat

Je to celkem čtivé. Jen mi trochu vadí ty ,,nekonečné chvosty" . To mě opravdu rozesmálo. :-)

4 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 6. března 2014 v 22:09 | Reagovat

[3]: To víš... knižní obrat. :D

5 Karel Karel | E-mail | 8. března 2014 v 19:44 | Reagovat

Tak to byla spíš redakční poznámka. Chvosty opravdu nejsou totéž co hvozdy. Nekonečný chvost by mě opravdu zajímal. Nikdy jsem nic takového neviděl. :-)

6 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 9. března 2014 v 16:09 | Reagovat

[5]: Hmm, to vypadá jako přesvědčivý argument. :-D Ne vážně - nechápu, jak se mi mohlo podařit zaměnit tahle dvě slova. Samozřejmě máš pravdu a díky za upozornění! Pokud někde objevíš podobné nesmysly, neváhej na ně upozornit, ať je můžu opravit. ;-)

7 Karel Karel | E-mail | 10. března 2014 v 1:03 | Reagovat

Nic ve zlém, chybička se vloudí i profesionálovi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama