.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Trosečníci 2/4

22. listopadu 2013 v 18:00 | Sheppard |  Trosečníci
Afroameričan ve středních letech právě ukusoval ze svého krůtího sendviče, když na obrazovce před ním naskočilo upozornění, vyžadující jeho pozornost. Odložil svou svačinu na stolek vedle sebe a naklonil se k monitoru počítače. Zběžně hlášení přečetl a spokojeně se usmál. Coby operátor mise Messenger 1, měl povinnost tuto událost neprodleně nahlásit.


Urovnal si kravatu, ujistil se, zda má na košili připnutou služební kartu, a zapnul malou kameru s mikrofonem. Spojil se se šéfem letového střediska ISA a počkal, dokud se na obrazovce neobjevila jeho tvář.

"Tady Jeff Barker, Messenger by teď měl podle plánu vystoupit z interkvantového tunelu," ohlásil operátor. "Pokud se výpočty nepletou, měli by už být na místě."

"Děkuji za informaci, pane Barkere. Ozvěte se, kdybyste měl něco nového," řekl velitel letového střediska. Jeho obličej zmizel hned, jak se hovor ukončil.

Jeff pro sebe dodal: Jestli všechno půjde, jak má, za pět měsíců se ozvou.

Bylo mu trochu úzko při pomyšlení, že zpoždění při komunikaci je tak velké. Přišlo mu trochu trhlé, že tu sedí jako jejich operátor. Veškeré úkony budou muset dělat podle předem stanovených pokynů, a kdyby se vyskytly potíže, musejí si pomoct sami. Vlastně až bude přijímat jejich první hlášení po příletu, budou už na zpáteční cestě.

Vzal do ruky zbytek svého sendviče a pokračoval tam, kde předtím skončil.


* * *

Větve ve vrcholcích stromů se prudce rozkývaly, když těsně nad nimi prosvištěl raketoplán. Trysky měl natočené tak, aby brzdily pád a pohyb vpřed zároveň. Těsně nad zemí se zakymácel, pak s mohutným žuchnutím dosedl, podvozek se zabořil do štěrku. Všude kolem se rozprostíral povrch planety Kepler.

Carl uvolnil křečovité sevření řídicí páky a vyčerpaně oddechoval. Otočil se za sebe, aby se ujistil, zda jsou všichni na palubě v pořádku. Pocítil obrovskou úlevu, když shledal, že se během krkolomného sestupu nikomu nic nestalo. Dokázal to! Dostal všechny ve zdraví na povrch.

Pak aktivoval vysílačku. "Tady Dunne, úspěšně jsme přistáli na dohodnutých souřadnicích. Všichni jsou v pořádku. Ohlaste se!" odvysílal na všech frekvencích. Nikdo se neozýval, zopakoval tedy svou výzvu. Když se ani napodruhé nedočkal odpovědi, zapnul radiomaják.

Zkusím to za pět minut, řekl si a potlačil klíčící obavy.

Emily všechny zběžně prohlédla, zaměřila se hlavně na reakce zorniček, aby vyloučila otřes mozku. Podle tohoto rychlého vyšetření se zdálo, že nikdo opravdu není zraněný. Nikolaj otevřel dveře a protáhl se ven. Zhluboka se nadechl. Opatrně slezl po trupu raketoplánu a seskočil na zem. U nohou se mu ještě vířil prach, když se hlasitě rozesmál.

Mezi ruskými radostnými pokřiky ostatní zaslechli: "Dokázali jsme to, my žijeme!"

Nikdo z přítomných neváhal, za několik okamžiků už všichni stáli na prašné zemi a rozhlíželi se kolem. Pustina se táhla, kam až oko dohlédlo.

"Och, pevná půda pod nohama," zamumlal si pro sebe Leif a poskočil.

Až teď jim došlo, že smrti unikli jen o vlásek. Stále však nic nevěděli o osudu druhé části výpravy. Tíživá nejistota každým okamžikem narůstala. Carl se pokoušel navázat spojení snad každou půlminutu - marně. Takhle tam stáli asi čtvrt hodiny, hledíce na pohoří, táhnoucí se nad horizontem na severu.

"Co se tam, sakra, stalo?" ukončil mlčení Nikolaj.

Martin, aniž by odtrhl pohled od krajiny, kterou pozoroval, znaveně řekl: "Na to bude těžké najít odpověď. Seběhlo se to tak rychle, všechna data ze senzorů Messengeru padla spolu s ním."

"Všechno se přece zálohuje do raketoplánu i modulu," namítla Emily.

"Jo, ale jenom každou hodinu," podotkl český vědec.

"Raketoplán má přece vlastní senzory." Nikolaj začínal být nervózní.

"Óóó, díky za informaci," odpověděl podrážděně Hlaváč.

"Tak co se teda stalo?" vyštěkl Rus.

Dunne do rozhovoru zasáhl v nejvyšší čas. Poslední věc, kterou potřeboval, bylo, aby se členové jeho posádky začali hádat, a tak se rozhodl jednat jako kapitán.

"Klid, klid! Chápu, jsme teď všichni trochu rozladění. Loď se nám rozpadla, spolu s ní i generátor interkvantového tunelu a tudíž možnost spojit se se Zemí, zbytek posádky se neozývá a my trčíme uprostřed pouště." Udělal několik kroků dopředu, aby svá slova podtrhl velitelským postojem. "My to ale zvládneme, rozumíte? Popereme se s touhle situací a společně to vyřešíme. Vrátíme se zpátky na Zem. Neříkám, že to bude zítra, ale slibuju, že se všichni v pořádku vrátíme."

Zprvu váhal, zda použít ještě jeden argument, obával se, aby neměl opačný vliv. Z pohledů ostatních však bylo patrné, že jeho slova fungují. "Musíme to vyřešit… společně. Už kvůli Jackovi," zakončil svou motivační řeč.

Prudce se otočil a sklopil hlavu. Na chvíli se rozhostilo ticho, všichni mlčeli. Pak promluvil Martin.

"Hele, sice máme málo dat, ale neříkám, že to nezjistíme. Přijdeme na to," pronesl již o poznání klidnějším hlasem.

"Jo, zvládneme to," podíval se mu do očí Nikolaj a potřásl mu přátelsky rukou. Potom se rozhodl zaujmout svou roli v týmu. "Emily, Leife, prohledejte raketoplán a roztřiďte všechny věci, na které narazíte. Hodit se může cokoliv. Martine, pročti poslední data, která se uložila v paměti raketoplánu. Já tu kraksnu prohlédnu zvenčí, zjistím, jak na tom je pohon, vysílač a tak. Carle, ty se pokus navázat spojení," rozdělil úkoly expert na přežití.

Všichni se hned pustili do práce. Venku zůstal jen Chlebnikov a Dunne, který stále hleděl do země. Rus nepotřeboval psychologický kurz na to, aby mu došlo, že velitel po svém proslovu nyní sám potřebuje podpořit.

"Vím, jak ti je, všechny nás to zasáhlo. Jack byl hrdina! To, co udělal…" nemohl najít správná slova. "Byl to dobrej chlap, měl jsem ho rád."

Carla potěšilo, že není jediný, kdo to takhle cítí. Zpočátku totiž neměli Jacka moc v lásce. Nepatřil k nim, nebyl to pilot, vědec ani žádný odborník. Byl to miliardář, který sponzoroval vývoj interkvantového pohonu a následně program Messenger. Jeho peníze urychlily celý projekt o deset, možná patnáct let. ISA se mu za tuto intenzivní podporu rozhodla odvděčit tím, že mu splní sen - ve víře, že přitáhnou další sponzory, mu zajistili místo na palubě první výpravy k planetě Kepler.

To se zbytku posádky zprvu moc nezamlouvalo, měli ho za rozmazleného zbohatlíka, co se bezhlavě vrhá do dobrodružství. Trvalo dlouho, než ho ostatní přijali mezi sebe. Jack však byl regulérní součástí týmu a dnes to dokázal svým hrdinským činem.

"Jo, já taky," přikývl Carl.

Nikolaj věděl, že je tu ještě jedna palčivá otázka - kde je zbytek posádky? "Bojíš se o ně, že jo? Já taky, my všichni. Poslyš, jsem přesvědčený, že jsou naživu. Někde tam jsou."

Carl byl racionálně uvažující člověk, takže si, chtě nechtě, musel připustit, že nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že záchranný modul byl již natolik poškozený, že se během sestupu do atmosféry rozpadl a shořel.

Zároveň však jedna část jeho mysli tuto teorii zavrhovala a zároveň mu poskytovala tolik potřebnou naději. Rozhodl se všechny ostatní ignorovat a naslouchat jen téhle.

Jsou naživu! Najdeme je a vrátíme se domů! utvrdil sám sebe.

Oba se zadívali do dálky. Za tu chvíli se panorama změnilo k nepoznání. Hory na severu se ponořily do růžového hávu, jak mlha odrážela paprsky zapadajícího slunce.

Pak se Nikolaj otočil a šel vykonat svůj úkol, chtěl raketoplán prohlédnout ještě za světla. Carl zůstal o samotě a pozoroval tu krásu nad obzorem. K uším mu doléhal jen statický šum z vysílačky.

* * *

Wang se probral, zamžoural očima. Zprvu viděl jen tmu, postupně se mu zrak začal navracet. Byl zmatený, netušil, kde se nachází ani jak se sem dostal. Spolu se zrakem se mu vrátilo několik matných vzpomínek, vjemů, krátkých útržků. Vybavovaly se mu nepříjemné pocity, strach a úzkost. Konečně přišel k sobě a uvědomil si, kde je.

V puse ucítil nepříjemnou pachuť krve, vyplivl ji tedy. Pak se rozkašlal. Když se mu trochu ulevilo, rozhlédl se opět, tentokrát pozorněji, kolem sebe. Po jeho pravici seděl Hans, na druhé straně Sabine, oba v bezvědomí. Celý modul byl potemnělý, kromě občasného zajiskření tu panovalo naprosté ticho. Shingovi probleskla hlavou matná, zato velice intenzivní vzpomínka - nekontrolovatelný pád.

Natáhl se, aby z podlahy sebral svoji vysílačku, která mu pravděpodobně spadla. Dioda na přístroji signalizovala, že nefunguje palubní vysílač. Naštvaně vysílačku zahodil.

Ale ne… spojení je v háji! zanadával v duchu.

Rozepl pásy, nadzdvihl bezpečnostní tyče a postavil se na nohy. Zatočila se mu hlava, opřel se tedy o stěnu a vyčkal. Pak přistoupil k Hansovi a pokusil se na jeho krku nahmatat tep. Jeho kolega byl jen v bezvědomí. Zatímco kontroloval jednoho člověka za druhým, někteří se už také probrali.

Nejrychleji se vzpamatovala Lauren a Vladimir, kteří už byli na nohou a pomáhali Shingovi zjistit stav ostatních. Většina lidí byla jen v bezvědomí, několik jich však bylo zraněných. Nejvážnější se zdál Stevenův stav.

"Podej mi lékárničku," nařídila Lauren Vladimirovi. Ruský chemik ihned přiskočil k jedné z přihrádek, vytáhl malý kufřík a podal jí ho.

Lauren vyndala malý, univerzální skener a zapnula ho. Několikrát s ním přejela ve vzduchu podél Stevenova těla, na obrazovce po chvíli naskočily výsledky.

"Jak je na tom?" zeptal se Wang.

"Nevypadá to moc dobře. Asi má vnitřní krvácení," vrhla ustaraný pohled na raněného astronauta. "To nezvládnu. Jsem diplomatka, proboha, ne zdravotník!" řekla zoufale.

Čínský kosmonaut neváhal a přistoupil k sedačce Li Zhanga, plně kvalifikovaného lékaře. Mírně s ním zatřásl. Wang se bál, aby svému krajanovi neublížil, ten se ale zdál být v pořádku. Zacloumal s ním tedy ještě silněji.

Jeho budicí metoda slavila úspěch, Li se probral. "Co se stalo?"

Shing tušil, jak ho probrat úplně, aby byl schopný pomoci Stevenovi. Místo odpovědi řekl jen: "Máme tu zraněného, potřebuje tvou pomoc."

I tohle zabralo, v Liovi se probudil jeho lékařský instinkt, poměrně hbitě vstal a pustil se do vyšetření.

"Postarejte se o ostatní, já se zatím porozhlédnu kolem," oznámil Wang a přešel ke dveřím.

Údaje na displeji vedle průlezu indikovaly, že venku je dýchatelný vzduch. První předpoklad byl tedy správný - modul prošel atmosférou vcelku a přistál na planetě. Wang odemkl elektronický zámek a otevřel.

Venku panovalo nevlídné počasí, hned, jak se vysoukal ven, ho ovanul silný poryv ledového větru. Sklouzl po plášti modulu na zem, pod nohama mu zakřupal sníh. Viditelnost podstatně snižovala hustá vánice. Všude, kam dohlédl, ležela bílá pokrývka.

Když obcházel modul, potvrdil se další jeho předpoklad - přistání nebylo zcela hladké a rozhodně nejsou na dohodnutých souřadnicích. Plášť byl z velké části ohořelý a na několika místech zdeformovaný. Nouzové padáky, stále připoutané k vršku kapsle a zmítající se ve větru opodál, se během klesání vystřelily.

To znamenalo, že brzdné trysky částečně nebo úplně selhaly. Wang však napočítal jen dva padáky, třetí se musel utrhnout, to by vysvětlovalo nepovedené přistání.

Když se vrátil dovnitř, všichni již byli při vědomí a Li už za Laureniny pomoci operoval Stevena. Shing vždy svého kolegu obdivoval za jeho improvizační schopnosti, nyní mu opět nezbývalo, než žasnout. Li si dokázal během několika minut udělat na podlaze provizorní operační sál.

"Jak je na tom?" zeptal se starostlivě Wang.

"Zakročil jsem včas, takže to přežije," odpověděl zdravotník, aniž by při tom vzhlédl od svého pacienta.

"Aspoň jedna dobrá zpráva," pronesl sklíčeně Shing. "Venku to totiž nevypadá vůbec dobře," konstatoval situaci.

* * *

Skomírající plameny náhle vyšlehly do výšky, když Nikolaj přiložil dvě suché větve, které hned začaly s praskáním hořet. Odkašlal si, protože vdechl trochu kouře, a vrátil se na své místo. Všichni seděli kolem malého ohniště, večeřeli a vychutnávali uklidňující pohled na plápolající oheň.

"Není nad to, udělat si táborák v přírodě," pronesl Carl, odkládaje svou misku.

"Hele, mám jednu teorii, jak vysvětlit ten rychlý rozpad Messengeru," řekl Martin hned, jak polkl poslední sousto. Napil se a pokračoval: "Trup lodi je sice silnější a pevnější, ale když přijde na žáruvzdornost, odolnější je v tomhle ohledu plášť raketoplánu. Slitina na jeho povrchu je docela křehká, takže nevydrží moc velké mechanické zatížení, zato ale snese docela silné zatížení nemechanického rázu jako třeba vysokou teplotu anebo… záření."

"Něco loď ozářilo natolik, že se rozpadla?" podivil se Carl. "A proč to nezabilo nás?"

"Nevím, opravdu nevím. Je to jen domněnka, nic víc."

Emily položila otázku, která byla nasnadě a kterou se ostatní neodhodlali položit. "A co záchranný modul? Ten je přece z úplně stejné slitiny jako raketoplán."

Hlaváč přikývl. "Ano, jenomže i kdyby to byla pravda, roli by tam hrálo víc faktorů. Ale jak jsem říkal, je to jen hypotéza."

Carl využil pauzy mezi hovorem a rychle změnil téma, měl za to, že spekulace by nikomu neprospěli. Zvlášť, když už o tom dnes několikrát mluvili. Povídali si tedy o všedních věcech, krajinou se občas dokonce rozlehl jejich smích. Když se chystali k odchodu, v ohništi zářily už jen poslední řeřavé uhlíky.

"Půjdu si ještě odskočit," řekl Carl a vydal se opačným směrem než ostatní.

"Já taky," přidal se Leif.

Poodešli kousek, postavili se zády k sobě a pustili se do vykonávání potřeby. Carlovi se zdálo, že v dálce zahlédl nějaké světlo. Přimhouřil oči a podíval se znovu. Teď to viděl zcela jasně - na obzoru se mihlo světlo.

"Leife, vidíš to?" zeptal se.

"Jo, je krásný. Kdyby nebyl zelený, řekl bych, že to je náš Měsíc. Je mu opravdu podobný."

"Nemluvím o měsíci. Mám na mysli támhleto," ukázal Carl.

Leif se otočil. Na obzoru uviděl zcela zřetelně dva světelné body.

"Jo, vidím. Co to je?" řekl udiveně Henriksson.

Carl vytáhl z kapsy baterku, rozsvítil ji a zamával s ní nad hlavou. Oba muži se téměř současně rozeběhli ke zdroji toho světla.

Jsou naživu, našli nás! zaradoval se v duchu Dunne.

Světel přibývalo, pak se jejich počet ustálil asi na deseti. Když se přiblížili, rozeznali, že se jedná o hořící louče. Ty osvětlovaly jak své nositele, tak i další postavy, které je neměly. Když se dostali na vzdálenost asi sedmdesáti metrů, Leif náhle zastavil.

"Něco tu nesedí," sdělil Carlovi.

Ten z toho měl stejně podivný pocit, nedalo mu to ale a rozeběhl se kupředu. Vtom uprostřed kroku ztuhnul, kolena se mu roztřásla a v úleku upustil svou svítilnu. V žilách mu proudil adrenalin a srdce mu zběsile tlouklo, byl v dokonalém šoku.

Několik kroků před ním postával hlouček domorodých obyvatel, které před čtyřmi lety objevila sonda tři. Fotky mimozemšťanů obletěly svět, Carl je teď viděl naživo, a tak se stal prvním člověkem, který se setkal s mimozemšťany.

V plánu mise sice bylo opatrné navázání kontaktu s těmito bytostmi, prostředníkem však měla být Lauren, profesionální diplomatka, a setkání mělo nastat za úplně jiných podmínek. Nyní musel Carl udělat první krok sám.

* * *

Na místo přiběhl jako první Nikolaj, po chvíli dorazila i Emily a Martin.

"Co to…" lapal po dechu Hlaváč.

Rus nehnutě stál, kamennou tvář upřenou na mimozemšťany. Sanfordová vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít. Carl s Leifem už překonali počáteční šok a přešli do fáze euforie.

"Představuji vám naše nové kamarády," usmál se Carl.

Domorodci setrvávali na svých místech, setkání s lidmi je pravděpodobně překvapilo stejně jako pozemšťany. Dunne tak měl dostatek času prohlédnout si je zblízka. Humanoidní mimozemšťané, zhruba o hlavu menší než lidé, měli nápadně velká chodidla, svalnaté tělo a dlouhé ruce. Zajímavou stavbu kostry dokazovaly kosti, které se na několika místech rýsovali pod tmavě hnědou, drsnou kůží.

Vlastně na první pohled vypadali dost děsivě, zároveň však byli pozemšťanům, alespoň z morfologického hlediska nesmírně podobní. Vědci na Zemi se nemohli dočkat rozboru jejich DNA, který by mohl potvrdit i částečnou genetickou shodu.

"To je neuvěřitelné, oni můžou být důkazem, že evoluce probíhá ve srovnatelných podmínkách podobnou cestou. Všimněte si - vzpřímená chůze, palec na ruce v opozici, vsadím se, že jejich mozek bude podobně velký jako ten náš," vykládal horlivě Martin.

Z druhého tábora se také ozývala čilá konverzace, nápadně připomínající velbloudí vrčení.

"Škoda, že jim nerozumíme," posteskla si Emily.

"S tím se pokusím něco udělat, ale bude to chvíli trvat, většina mé výbavy zůstala na Messengeru," posteskl si Leif. "Mluví v námi slyšitelné frekvenci, to je docela dobrý začátek. Jejich hlasivky budou také podobné těm našim," dodal lingvista.

Carl náhle udělal několik kroků vpřed, aby zahájil komunikaci.

Henriksson se ho snažil zastavit: "Počkej, nesmíme se unáhlit! Cokoliv, co vyslovíš nebo zagestikuluješ, pro ně může být urážka, výzva k souboji nebo-"

"Jo, jsem si toho vědom, ale musíme se aspoň pokusit navázat kontakt," vysvětlil své jednání Carl. "Důvěřuj mi," mrkl na svého kolegu.

Pomalu na sebe ukázal oběma rukama a řekl: "Já jsem Carl Dunne. Přišel jsem se svými přáteli ze Země."

Nečekal žádnou odpověď, o to více ho překvapilo, co mimozemšťané udělali. Všichni do jednoho napodobili jeho gesto a takřka jednohlasně něco zavrčeli.

"Téhle planetě říkáme Kepler," zakroužil rukama nad zemí.

Stejně jako předtím, i tentokrát všichni zopakovali jeho gesto. "Jsou chytří," usmál se Carl.

"Co uděláme?" zeptala se Emily.

"Nerad bych se unáhlil. Navíc jsme už všichni unavení, já už usínám vestoje. Navrhuju jít se vyspat, ráno se rozhodneme, co podnikneme dál," řekl kapitán. "Budeme se střídat na hlídce po dvou hodinách."

"Nemyslím, že je dobrý nápad zavést je k raketoplánu," kývl na mimozemšťany Nikolaj.

"Nejsou hloupí, stejně by ho za chvíli našli. Navíc - myslel jsem, že to jsou naši, tak už jsem jim zdálky mával baterkou," ospravedlnil se s výmluvným výrazem ve tváři Carl. "Neboj, nespustíme je z očí," ujistil svého přítele. "A vůbec, říkejme jim… Keplerané."
 


Komentáře

1 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 22. listopadu 2013 v 19:51 | Reagovat

Je to hezky napínavé. I když fantasy moc nečtu, tohle mne upoutalo. A jen na okraj, tvar vrcholkách je podle mne chybný. Já bych napsala vrcholcích.

2 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 22. listopadu 2013 v 20:42 | Reagovat

[1]: Jo, máš pravdu, "vrcholcích" zní mnohem lépe. Jsem rád, že to dokáže zaujmout i nečtenáře sci-fi.

3 DorkaJ. DorkaJ. | Web | 30. listopadu 2013 v 15:17 | Reagovat

Páni nemohla som odtrhnúť zrak od monitoru. Pravdu povediac sa mi táto kapitola zatiaľ páči asi najviac :) Najmä Carlove hlášky
Hneď sa vrhnem na pokračovanie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama