.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Trosečníci 1/4

15. listopadu 2013 v 18:00 | Sheppard |  Trosečníci
V místech, kde na večerní obloze přechází tmavá modř na černou, se mihl takřka neznatelný světelný bod. Postupně se rozzářil, nabíraje přitom na rychlosti. Ksahív, prostý rolník z vesnice Qabas Kon, pozvedl hlavu a spatřil, jak nebe rozčísla ohnivá čára. Postupně sílila, pak se zablesklo a linka zmizela. Končila sice notný kus nad horizontem, on ale tušil, kterým směrem míří - do Velkých planin.


Překvapeně strnul uprostřed kroku a upustil na zem dřevěné vědro, se kterým se právě vracel od studny. Zatímco se voda vylévala z převrženého škopku, Ksahívovi došlo, čeho se stal právě svědkem. Nejednalo se o obvyklý jev, tohle muselo být znamení od bohů, možná od samotného Vróna, pána všech božstev. Nedbaje na svůj předchozí úkol, rozeběhl se do vesnice, jak nejrychleji dovedl.

Za chvíli už, stále ještě udýchaný, popisoval celou událost vesnickému Patriarchátu. Když vše vypověděl, rada starších krátce rokovala, pak nechala svolat mimořádné slyšení. Když se lid vesnice Qabas Kon shromáždil, předseda Patriarchátu přednesl rozhodnutí. Rada vybrala družinu deseti odvážlivců - bojovníků, učenců a vykladačů starobylých svitků -, v jejímž čele měl stát Ksahív. Všichni z osady byli přesvědčeni, že právě on byl vybrán, protože viděl znamení. Naplnili své vaky zásobami a rozloučili se se svými ženami a dětmi. Prelát jim udělil požehnání a skupina vyrazila směrem do Velkých planin.

Stateční vyslanci putovali několik dní vyprahlou kamenitou pouští, lovili drobnou zvěř a nocovali pod plátěnou plachtou. Ksahív to na sobě nedal znát, ale hluboko ve své mysli se začal obávat, že nic nenajdou. Navíc ani nevěděli, co by měli hledat. Měl strach, že když se vrátí do vesnice s nepořízenou, všichni se mu vysmějí a ještě ho obviní ze lží.

Najlak, kráčející v čele skupiny, náhle zastavil, dech se mu zatajil. V dálce totiž spatřil cosi lesklého. Přidal do kroku, ostatní ho následovali. Čím blíž se nacházeli, tím bylo zřejmější, že se jedná o něco opravdu neobvyklého. Nikdy v životě nic podobného neviděli. Ta věc stála na šesti nohou a od jejího lesklého těla se odrážely odpolední paprsky. Ksahívovi nápadně připomínala brouka, avšak s jedním s výrazným rozdílem - nikdy neviděl většího než dlaň a tenhle byl vysoký téměř jako on sám.

Všichni naráz poděšeně uskočili, když se ta věc otočila a upřela na ně své dvě černé oči. Vlastně v tu chvíli už byli přesvědčení, že to je živá bytost. Najlak byl odhodlán tasit meč a bránit ostatní. Tvor však zůstal stát, a tak sevření jílce povolil.

I když se navenek zdálo, že je to jen pozoruje, uvnitř se rozeběhl tichý mechanismus. Zatímco se muži z vesnice vzpamatovávali z úleku, kovový brouk vyslal svazek rádiových vln na oběžnou dráhu. Družice data ze sondy tři přijala a zpracovala, vygenerovala interkvantový tunel a odeslala informace středisku.

* * *

"Generátor úspěšně deaktivován, kvantová trhlina zacelena. Zahajuji určování polohy," hlásil do lodního interkomu čínský kosmonaut Wang Shing, zatímco pohledem kontroloval obrazovky před sebou.

Mezihvězdné plavidlo Messenger 1, výkvět pozemského konstruktérství a vynalézavosti, se vynořilo z černého závoje do normálního prostoru. Loď, sestavená z oválných článků, z nichž první a poslední byly větší než zbývající, při pohledu
z vnějšku vzdáleně připomínala činku. K přední sekci přiléhal raketoplán, na záďovém článku se nacházel menší záchranný modul.

Wang se nohama odrazil od stěny a proplul napříč buňkou k senzorickému panelu. Levou rukou se chytil madla, pravou natáhl před sebe. Lusknutím prstů aktivoval rukavici s akcelerometry na konečcích prstů. Holografické projektory zabudované v panelu se aktivovaly a nad deskou se objevilo uživatelské rozhraní. Číňan se dotkl jedné z ikonek a obraz se změnil.

Nyní ukazoval kromě několika popisků a grafů velkou trojrozměrnou mřížku, v níž bylo vyznačeno několik bodů představujících pulsary, vesmírné majáky, které se podařilo lokalizovat díky impulzům elektromagnetického záření. Integrovaný palubní počítač provedl výpočet polohy, za několik vteřin se v souřadnicové mřížce objevil další bod vyznačující relativní polohu Messengeru. Shing se usmál.

"Naše poloha odpovídá zadaným koordinátám s odchylkou třicet osm krát deset na mínus patnáctou," oznámil zbytku posádky, když zjistil, že loď vystoupila z interkvantového tunelu jen o několik desítek metrů dál. "Jsme na místě, vážení," dodal vesele.

Když velitel mise, Američan Carl Dunne, uslyšel hlášení, chytil se trubky na nejbližší stěně, napnul svaly a vymrštil se k průlezu do vedlejší buňky, kde se nacházel prosklený výklenek. U okna se už vznášel Martin Hlaváč. Carl zdatně přeručkoval až k průzoru a vyhlédl ven.

"Tak, tohle je ona," pronesl významně český astrofyzik.

Oba muži se dívali na tyrkysově modrý kotouč planety Kepler-22b, exoplanety obíhající hvězdu Kepler-22 v souhvězdí Labutě. Objevena byla již před osmdesáti šesti lety, v roce 2011, ale teprve před čtyřmi roky sem ISA (International Space Agentur) vyslala pětici sond. Zveřejněné záběry tehdy zacloumaly světem - jedna ze sond natočila humanoidní a podle všeho inteligentní mimozemšťany. Odborníci tušili, že by se na planetě mohl rozvinout život, protože se nachází v obyvatelné zóně a podmínky jsou příznivé, nikoho by však ani ve snu nenapadlo, že by sondy našli něco víc než fototrofní bakterie.

Messenger 1 byl prvním vesmírným plavidlem s lidskou posádkou, na které byl nainstalován interkvantový pohon umožňující cestování prostorem rychleji než světlo… podstatně rychleji. Loď překonala vzdálenost pět set osmdesát sedm světelných let za pět měsíců.

Nákladný a zdlouhavý vývoj se vyplatil. Roku 2093 proběhl úspěšný experiment a od té doby ISA vysílala výzkumné sondy i do těch nejvzdálenějších koutů galaxie. Po objevu inteligentního života se mise k planetě Kepler stala primárním cílem.

V reproduktorech lodního interkomu opět luplo, když se na něj připojil Wang. "Zažehávám reaktivní pohon, upravuji kurz, navedu loď na stabilní orbitu."

Netrvalo dlouho a Messenger dosáhl optimální oběžné dráhy, pět set kilometrů nad povrchem planety Kepler, kde zakotvil.

* * *

Carl svolal v jedné z obytných místností poradu. Nadával si, že ostatní zdržuje, zvlášť v okamžik, na který všichni netrpělivě čekali několik měsíců, ale zkrátka to nešlo jinak. Otevřel dvířka, vklouzl do malé komůrky, rozepl suchý zip a sňal ze stěny dlouhou hadici. Měl celkem rád nulovou gravitaci, nebo ji alespoň bral jako nedílnou součást své práce, v podobných okamžicích si však přál stát nohama pevně na zemi. Vykonávat potřebu ve stavu beztíže bylo zkrátka obtížné a nepříjemné.

Tentokrát ne, řekl si, když mu padl pohled na uzavřenou báň se dvěma otvory, ve které si astronauti myli ruce. I tento úkon totiž nepatřil k nejjednodušším.

Carl tedy vyklouzl z vesmírné toalety a vydal se na místo schůzky. Když proplouval servisním modulem, ozvalo se táhlé zaskřípání. Ohlédl se, nebyl si jistý, odkud zvuk přicházel. Pak se ozval znovu, tentokrát silněji. Carl sebou prudce trhl, což ho uvedlo do rotace, která nešla jen tak zastavit.

Naštěstí se za okamžik zachytil u stěny. Přejel celou servisní buňku pohledem, snažil se najít zdroj skřípání. Žádnou viditelnou závadu však neviděl. Jednou rukou se stále pevně držel, druhou mávl před vysílačkou, umístěnou na hrudi, čímž ji aktivoval.

"Lidi, slyšeli jste to? Nemám ponětí, odkud ten zvuk vychází," řekl Dunne.

Odpověděl mu Steven Zawadzki, palubní inženýr, který znal Messenger jako své boty. "Jo, u nás je to taky slyšet. Počkej, připojím se na externí kamery."

Ve slitině, ze které byl plášť postaven, se tvořily mikrotrhliny, které se rozlézaly na všechny strany. Namáhaný trup o sobě dával stále více vědět.

"To není možné, já to nechápu! Ani jedna kamera nefunguje," zvýšil hlas rozčilený Steven.

Na kanál se připojila Sabine Crockerová. "Kluci, nechci panikařit, ale přijde mi, že ten zvuk sílí."

Vlastně už panikařila, stejně jako mnozí další. Výcvik je připravil na stovky různých krizových situací, při kterých museli zachovat chladnou hlavu a jednat pokud možno co nejrychleji a nejefektivněji. Jenže ve výcvikovém středisku nešlo o život, tohle bylo naostro.

"Vydržte, jdu k vám." Carl se vydal do obytné sekce.

Když prolézal do vedlejšího modulu, celým trupem projelo ostré zaskřípání, bezprostředně nato se ozvala mohutná rána. Kapitánovi ještě pískalo v uších, když Hlaváč promluvil do interkomu.

"Ne, to ne! V plášti se vytvořily trhliny a rozšiřují se. To není vůbec dobré." Rozeznělo se poplašné zařízení. "Pokles tlaku v sekcích pět a sedm. Trup povolil. Musíme odsud vypadnout! Okamžitě!" přešel jeho hlas plynule na křik.

"Evakuace! Všichni do raketoplánu!" přikázal Carl.

Sám se vydal zbytku posádky naproti. Zručně přeručkoval skrze modul, prudce se odrazil a vplul do laboratoře. Na druhé straně této buňky už byla zdravotnice Emily Sanfordová a Nikolaj Chlebnikov, expert na přežití.

"Ostatní jsou kousek za námi," oznámil Rus.

"Dobře, nesmíme otálet," řekl kapitán.

Do laboratoře dorazil už i Hlaváč a lingvista Leif Henriksson, když trupem projela další tupá rána. Carl akorát stihl otočit hlavu, aby viděl, jak se po stěně rychle rozpíná mohutná prasklina, od níž po stranách vybíhalo několik menších, a vytvořily tak společně hrůznou pavučinu.

Mezitím do laboratoře vplul australský astronaut Jack Maloney. Když spatřil, co se děje, zastavil se uprostřed pohybu, ještě napůl v průlezu.

"Pozor!" zařval Carl, ale jeho varování zaniklo v ohlušujícím třesku.

V trupu se vytvořila úzká, ale zato dlouhá trhlina. V laboratorním modulu nastala prudká dekomprese, jak se vzduch začal tlačit skulinou ven. Všichni se naštěstí stihli včas zachytit, což nebylo vůbec snadné, proudící vzduch totiž dosahoval rychlosti orkánu.

Jestli s tím něco rychle neuděláme, za chvíli to vycucne všechen vzduch, pomyslel si Carl.

Australan zůstával stále u průlezu do vedlejší sekce, ostatní museli být těsně za ním. Veliteli už ale bylo v tu chvíli jasné, že zbytek posádky nemá šanci projít přes poškozený modul do přední části, trhlina se totiž zvětšovala, byť už ne tak rychle.

Maloney se ohlédl za sebe a spatřil, že unikající atmosféra strhává jeho kolegy a ti se nekontrolovatelně řítí do laboratoře. Rozhodl se tedy jednat. Přehoupl se dovnitř a našel si nový úchyt. Pokusil se natáhnout k tlačítku od ovládání dvířek, ale nedosáhl na něj. Sevřel tedy pevně kliku a zatlačil ve snaze uzavřít průlez manuálně. Tlak vzduchu narážejícího na kruhový poklop působil velkou protisilou.

Tomu se říká pech, okomentoval v duchu ironii, že se dvířka vyklápí do laboratoře a ne do modulu na druhé straně, což by pro něj bylo v danou chvíli mnohem jednodušší.

Nebylo snadné tlačit a zároveň se druhou rukou pevně držet, aby ho neodnesl vítr. Zabral, seč mu síly stačily. Poklop se sunul centimetr po centimetru na své místo. Když byla dvířka dostatečně blízko, chytil je z druhé strany John Collins, který se mezitím dostal až do průlezu. Zapřel se nohama o veřeje a táhl.

Dvířka konečně dosedla na své místo, Collins pootočil klikou, a aktivoval tak elektronický zámek, který obě sekce hermeticky oddělil. Vichr téměř okamžitě ustal, John si mohl na chvíli oddechnout.

Na druhé straně však byla situace o poznání horší. Jack si na rozdíl od svého kolegy nemohl dopřát odpočinek, neboť zde stále unikal vzduch trhlinou v trupu. Uzavírání poklopu ho vyčerpalo natolik, že mu už ochabovaly všechny svaly. Otočil hlavu, aby se podíval na druhou stranu laboratoře. Nikolaj, Martin, Leif i Emily už lezli do vedlejšího modulu, Carl stále zůstával uvnitř, čekaje na Australana. Tomu se zaleskly oči, když si uvědomil svůj osud. Nesnesitelná bolest rukou mu oznamovala, že se už dlouho neudrží.

Jack se vzchopil, podíval se veliteli do očí a zakřičel: "Běžte! Padejte odsud, než se celá loď rozpadne. Já svůj úkol splnil."

Dunne neslyšel nic než hučení unikajícího vzduchu, Jackův pohled však vypovídal za vše.

"Ne! Nenecháme tě tady!" Carl si nedokázal připustit, že by tu měl Maloneyho nechat.

Chystal se využít větrného proudu a nějak se ke svému kolegovi dostat, Nikolaj ho však pevně chytil za rameno a odtáhl k průlezu. Jackovy svaly vypověděly službu, sevření povolilo. Pak jeho ruce sklouzly.

Australan proletěl modulem a prudce narazil do stěny v místě, kde se nacházela trhlina. Ta nebyla natolik široká, aby vyklouzl ven. O štěstí ale Jack tentokrát hovořit nemohl - zapříčil se v ostrých zubech roztržené slitiny a zůstal napospas rychle proudícímu vzduchu, který tu měl obrovskou sílu. Jack si přál, aby omdlel a nemusel snášet tu hroznou bolest, kromě tržných ran mu náraz zpřelámal snad všechna žebra a navíc nemohl takřka vůbec dýchat.

Carl odvrátil pohled, nedokázal bezmocně přihlížet tomu, jak jeden z členů jeho posádky umírá. Když Nikolaj uzavřel poklop, kapitánovi bodlo u srdce. Všichni přítomní zkoprněli a zůstali se vznášet bez jediného slova, prázdným pohledem zírali na dveře, které je dělili od místa tragédie.

Bolestivé sevření povolilo hned, jakmile všechen zbývající vzduch vylétl ven, do vesmírné prázdnoty. Jackovi se začala v důsledku takřka nulového tlaku vařit krev. Pokusil se vykřiknout, zvukové vlny však ve vakuu okamžitě zanikly. Marně zalapal po dechu. Kolem se rozhostilo absolutní ticho, což mu dodalo klid a jakousi vnitřní vyrovnanost. Poslední, co viděl, byly kulaté kapičky vlastní krve, které se srážely přímo před jeho očima. Potom se mu zatmělo před očima a ztratil vědomí.

Dunne se nemohl přinutit přestat myslet na to, so se právě odehrálo. Přesto ho pud sebezáchovy poháněl dál, snažil se soustředit na pohyb v nulové gravitaci a na záchranu zbytku posádky. Ještě nikdy se nepřemístil do přední sekce lodi takhle rychle, nyní mu však připadalo, jako by to trvalo věčnost. Konečně se spolu s ostatními dostal do raketoplánu.

Počkal, dokud nebyli všichni na palubě, a uzavřel průlez do lodi. Proplul do pilotní kabiny, kde se shromáždili. Chvíli na sebe beze slova zírali - vstřebávali poslední události a rozmýšleli další postup.

Ticho po několika dlouhých vteřinách prolomil Martin. "Kde jsou ostatní?" zeptal se na otázku, kterou si pokládali všichni z přítomných.

Leif se kousl do spodního rtu, snažil se urovnat si fakta. "Po Jackovi," při vyslovení jeho jména mu nepatrně sklouzl hlas, "už nikdo další neprošel. Zbytek musí být stále na lodi." Lingvista intenzivně přemýšlel. "Jestli… jestli zvolili stejnou taktiku jako my, mohli se dostat do záchranného modulu na zádi."

Zapnul vysílačku. "Tady Henriksson, slyší mě někdo?" pronesl. Odpovědí mu byl pouze šum. Zkusil to tedy znovu: "Lidi, slyšíte mě? Jsme v raketoplánu - já, Carl, Emily, Nikolaj a Martin. Jack to nezvládl." Opět žádná odezva. "No tak! Jste tam někdo? Odpovězte, prosím!" volal Leif naléhavě.

Už se chystal na další pokus, když se ozval Johnův hlas. "Jo, slyším tě. Díky bohu! Co se to tam, sakra, stalo?"

"V trupu je díra, v laborce to vysálo všechen vzduch. Cestou sem jsme narazili na pár dalších prasklin. Jste všichni v pořádku?"

"Jo, jsme v záchranném modulu. Plášť se hroutí po celé lodi, my jsme taky minuli několik prasklin," informoval druhou část posádky John.

Lingvista si uvědomil, že by o dalším postupu měl rozhodnout velitel mise. Vyndal vysílačku z pouzdra a podal ji Carlovi. Ten ji rozpačitě přijal.

Dunne se zhluboka nadechl a promnul si kořen nosu. "Tak jo, situace je následující: ztratili jsme jednoho člena posádky, loď se rozpadá a my jsme navzájem odříznutí, to jsou ty špatné zprávy. Podařilo se nám ale dostat se do raketoplánu a vám do modulu, to je dobrá zpráva," shrnul aktuální stav.

Vtom ho ze soustředění vytrhl vystrašený pohled českého vědce, který mezitím vytáhl malý tablet a nyní hleděl vyděšeně na jeho obrazovku.

"Plášť raketoplánu se zahřívá. Zatím to není tak zlé, ale teplota rychle roste," řekl výstražným tónem Hlaváč. "Vím, že to nebude znít moc pěkně, ale… je vysoce pravděpodobné, že to, co se děje s lodí, se začíná dít i s raketoplánem a modulem. V současné chvíli musíme tuhle hypotézu přijmout jako fakt," konstatoval. "A bude to zatraceně rychlý proces. Navrhuji co nejdříve zahájit sestup. Ať už je příčina toho všeho jakákoliv, musíme doufat, že nás atmosféra planety ochrání."

Carl si uvědomil, že Martinova teorie je velice pravděpodobná. Alespoň teď neměli žádnou lepší a nesměli otálet. Velitel zavřel na několik vteřin oči, aby nabral odvahu učinit klíčové rozhodnutí.

Pak aktivoval vysílačku a vydal rozkaz: "Musíte okamžitě zahájit přistávací manévr. Odpojte se a naveďte modul do sektoru alfa. Opakuji: přistaňte v sektoru alfa!" První místo, které mu připadlo na mysl, byly souřadnice přistání slavné sondy tři, té, jež objevila místní domorodce.

"Provedeme! Setkáme se v sektoru alfa," odpověděl bez dalších otázek Collins a přerušil spojení.

Carl vydechl. "Tak jo. Vypadneme odsud. Kdo se toho ujme?" kývl směrem k ovládání řízení.

Pohledy ostatních směrovali přímo na něj. Až v tuto chvíli si uvědomil, že to je on, kdo tady má nejvíce zkušeností s pilotováním raketoplánu. John Collins, který měl raketoplán při sestupu do atmosféry původně řídit, se momentálně nacházeli na druhé straně Messengeru, v záchranném modulu.

"Ty to zvládneš, už jsi s tím nalétal desítky hodin. Bude to jednoduché, jako… oloupat pomeranč," povzbudila kapitána Emily.

Carl měl opravdu hodně nalétáno. S tímhle novým typem však absolvoval jen několik ostrých letů. Dohromady to možná dávalo několik desítek hodin, většinu z toho však řídil autopilot. A vždycky s ním v kokpitu seděl zkušenější pilot, který by býval v případě Carlova selhání zasáhl. Teď na to byl sám. Jiná možnost však nezbývala.

Usedl tedy do pilotního křesla a pevně se připoutal. Po aktivaci palubní desky zadal autorizační kód. Řídicí páka se odemkla, raketoplán byl připraven. Carl spustil program pro odpojení.

"Volám záchranný modul, ohlaste svůj stav."

"Zahajujeme odpojování. Trochu se nám zahřívá plášť, takže jsme zvolili rychlý sestup," oznámil John.

Rychlý sestup byl v daném případě nejvhodnější volbou, byl však zároveň nejrizikovější. Modul při něm sestupoval pod větším úhlem, což vyžadovalo pilotovu zručnost. Stačilo malé zaváhání a shořel by v atmosféře.

"Rozumím, Johne. Také se už odpojujeme. Hned, jak se obnoví spojení, nás kontaktujte."

"Jasně, ozveme se hned, jak to bude možné," potvrdil Collins. "A Carle, nepoškrábej mi lak," odlehčil situaci pilot.

Dunne se navzdory situaci upřímně pousmál. "Šťastný let!" popřál.

Raketoplán se oddělil od Messengeru a propadl se do prázdnoty pod sebou. Polohové trysky krátkými zážehy korigovaly směr letu, gravitační síla planety začala naplno působit. Carl se každou chvíli ujišťoval, zda klesají pod správným úhlem.

Zanedlouho posádka pocítila mírné chvění, jak se malá loď vnořila do vrchní vrstvy atmosféry. Kapitán se pokusil navázat spojení se záchranným modulem, ze sluchátek se však ozýval jen šum. Vybral z knihovny skladeb Měsíční sonátu od Beethovena, pustil si ji do sluchátek, zesílil zvuk na maximum, zhluboka se nadechl a odhodlaně sevřel řídicí páku. To už se raketoplán zmítal v silných turbulencích a jeho plášť olizovaly bílé plameny. Carl byl odhodlán přistát s ním za každou cenu.
 


Komentáře

1 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 15. listopadu 2013 v 19:54 | Reagovat

To se četlo jedním dechem. Jen na okraj jde asi o překlepy,  ale zaregistrovala jsem dvě hrubky ve shodě podmětu s přísudkem. Oprav to a nebude to mít chybu.

2 DorkaJ. DorkaJ. | Web | 15. listopadu 2013 v 19:55 | Reagovat

Uch takže toto je sci-fi. Skvelé, vždy som si niečo z toho smeru chcela prečítať :) Trochu som sa síce strácala v niektorých termínoch a pred nehodou keď došlo k rozdeleniu posádky aj v menách hrdinov :D Ale páčilo sa mi, že tak napínavý dej je v tých správnych miestach odľahčený humorom. To s tým “lakom“ bolo fakt skvelé :) Napísala by som aj viac, no do tohto žánru sa rozumiem ako hus do piva, avšak rozhodne sa to čítalo dobre. Už sa neviem dočkať Piatku ;)
PS: hmh Beethowen? Kapitán má dobrý vkus :)

3 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 15. listopadu 2013 v 23:10 | Reagovat

[1]: I při několikanásobné korektuře mi sem tam něco unikne. Díky za chválu!

[2]: Jo, postav je hodně, jen několik však bude hlavních. :-) Pokud nejsou technické (sci-fi) pojmy více vysvětlené, nehrají moc důležitou roli a pro děj nemají význam. Jsem rád, že se ti to tak líbí!

4 Darren Moore Darren Moore | E-mail | Web | 16. listopadu 2013 v 15:00 | Reagovat

Když jsi popsal tvar lodě, čekal jsem gravitorový pohon, ale je pravda, že chtít ho už kolem roku 2100 by bylo až příliš optimistické.
Trup praská - já to říkám pořád! Tyhle mezinárodní mírové programy nikam nevedou. Dokud lidem nehrozí, že když to podělají, konkurence to udělá líp a je tím vyštípe z... (lze dosadit cokoliv počínaje regionálním trhem až po mapu světu), nikdy se nebudou snažit. Čím to, že největšího pokroku lidstvo dosáhlo v období bipolarity, že?
Jen začátek se mi četl docela blbě... ale máš za něj u mě malé bezvýznamné plus za (ať už úmyslné či neúmyslné) klišé hrdinské družiny á la Dračí doupě. Jestli byl úmysl úvodem si z DrD trochu vystřelit, povedlo se ti to :-D

5 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 16. listopadu 2013 v 15:25 | Reagovat

[4]: Ten interkvantový pohon jsem si vymyslel, pro účely téhle povídky postačuje. Později bude ještě trochu detailněji popsán, ale protože se jedná o sci-fi povídku s důrazem na dobrodružství, technickou stránku jsem zase až tak neřešil. ;-)
Jsem rád, že žijeme v době jakžtakž stálého globálního míru, pravdou ale je, že válkou či jen pouhým vypětím se pokrok (a nejen ten vojenský) značně urychluje.
Jak už jsem psal, postav je sice hodně, ale pro další děj budou důležité jen některé. Narážka na "Dračák" je zcela neúmyslná, koneckonců ani v něm se družina hrdinů neobjevila poprvé - to je mnohem starší klišé. A tahle povídka má být tak trochu standartní dobrodružství s občasným klišé. :-) Zařazením postavy českého vědce do svých povídek však nenápadně narážím na SGA. :-D

6 Tulačka Tulačka | Web | 18. listopadu 2013 v 16:20 | Reagovat

Tys technickou stránku neřešil? :D Když jsem to četla, zdálo se mi to až příliš moc technické. Některé pojmy jsem četla snad i poprvé. Ale to bude zřejmě tím, že to je poprvé, co čtu sci-fi. Tedy, četla jsem předtím sci-fi, ale to byl remix s fantasy tématikou. Vážně mi to přijde úchvatný, když někdo dokáže něco takhle dokonale popsat. Já bych to asi nezvládla ani kdybych nad tím měla sedět týden. Fakt tě obdivuji. A těším se, na další kapitolu :-) Fakt jsem si tvoje psaní užila...

7 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 18. listopadu 2013 v 17:22 | Reagovat

[6]: Samozřejmě to vnímání je subjektivní - pro někoho je to málo technické, pro jiného až moc. Jak jsem psal výše, pokud je daný technický prvek pro děj důležitý, vysvětlím ho, aby ho všichni (i neznalci žánru) pochopili, tzn. že ty nevysvětlené pojmy nejsou pro děj nijak zvlášť podstatné.
Já bych zase nezvládl některé jiné žánry. Díky za komentář! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama