.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Dvě slova 2/2

15. března 2013 v 20:00 | Sheppard |  Samostatné příběhy




Následovala dvouhodinová jízda výmoly na něčem, čemu se jen stěží dalo říkat polní cesta. Vystoupili uprostřed pustiny, ostrý vítr zvedal prach z erodované půdy. Plocha nízké traviny se táhla, kam oko dohlédlo. Jedinou známkou civilizace v této bohem zapomenuté stepi byl armádní dvouvrtulový hornoplošník.

Osádka transportéru přestoupila do letounu, řidiči zaujali místo pilotů a nahodili turbovrtulové motory. L-410 Turbolet se dal do pohybu, pomalu se rozjel po uhlazeném povrchu celiny, který vojenskému stroji posloužil jako provizorní startovací dráha. Muži v pilotní kabině zatáhli podvozek a navedli letadlo na jihovýchod.

Po hodině letu začaly všechny digitální dozimetry výstražně pípat. Anatolij se znepokojeně podíval na displej. Čísla udávala poměrně vysokou dávku oproti normálu. Počítal s tím, že v letadle schytá vyšší dávku ozáření, ale tohle se mu přestávalo líbit.

"Zaprvé: nemáme čas ani palivo na oblétávání Číny, musíme ji přeletět. Z toho plyne druhá věc, a to sice, že se právě nacházíme pod Velkou čínskou ozónovou dírou. A za třetí: nařídil jsem pilotům, aby se drželi ve vyšší letové hladině. Opravdu, paliva je málo," ospravedlnil se Berojev.

V pilotní kabině byla situace ještě o poznání horší. Střelka kompasu se zbláznila, vysílačka přestala fungovat a elektromagnetické pole znemožňovalo činnost veškeré elektroniky na palubě.

"Sakra, vypadly všechny senzory," zaklel jeden z pilotů.

Vstal ze svého křesla a přešel dozadu. Otevřel kryt rozvodné skříně a uzavřel přívod proudu do všech nepotřebných přístrojů. Od teď se musí spolehnout jen sami na sebe. Pak otevřel dveře a vešel do prostoru pro pasažéry.

Opřel se o neobsazenou sedačku a zvýšil hlas: "Vypněte všechny elektronické přístroje, jinak se uškvaří. Rychle!"

Pak se otočil a vrátil se zpět do kabiny.

"Regulaci přívodu paliva jsem přepnul do manuálního módu, od teď jen hydraulika," oznámil muž držící knipl a sundal si sluchátka.

Stmívalo se a první večerní stíny začaly kdesi dole olizovat zdevastovanou Čínu. Mrtvá města zela prázdnotou a z kdysi úrodných rýžových plantáží se staly močály zamořené radiací.

Po několika dalších hodinách se L-410 snesl mezi kopce a chystal se na přistání. Dvě řady po deseti světlech označovaly přistávací plochu. Letadlo se při dosednutí na provizorní ranvej otřáslo a zabrzdilo.

Anatolij zkontroloval data na svém dozimetru. Pěkně to nad Čínou schytali, ale nyní už čísla vypadala daleko přátelštěji.

Na místě už čekaly dva džípy, do kterých bez větší slovní výměny nastoupili. Dva vojáci zůstali hlídat letadlo. Ostatní jeli necelých dvacet minut po asfaltové silnici, až dojeli do malého městečka při úpatí nějaké třítisícovky.

V ulicích se po setmění nevyskytovalo mnoho lidí, takže si džípů všimlo nanejvýš několik tuláků. Zastavili před starou, oprýskanou budovou. Někdo otevřel vrata a terénní vozy zajely do dvora.

"Plukovníku, vítejte," rozpažila ruce žena, podle přízvuku Ruska, pak přejela pohledem zhruba třicetiletého vojáka, "a vy musíte být vojín Grigorjev. Chci, abyste věděl, že si tady všichni vážíme toho, že jste se přihlásil na tuhle misi."

Berojev si odkašlal a ujal se slova: "Fajn, seznámení máme za sebou a teď přejděme k tomu nejdůležitějšímu."

Žena luskla prsty a otočila se ke dveřím do budovy: "Pojďte za mnou."

Ani ne vteřinu potom se z ulice ozvalo kvílení pneumatik. Chlapík, co otvíral vrata, poplašným hlasem zavolal: "Našli nás! Všichni do zbraně! Zaujměte obranné pozice!"

Další zavytí pneumatik, dusot těžkých bot dopadajících na asfalt, impulzivní výkřiky jejich velitele.

Anatolij vběhl za ženou do budovy, následován majorem a plukovníkem. Venku se začalo střílet.

"Rychle připravte bandasku! Dmitrij, nažhavte cívky!" vyštěkla žena rozkazy, "Igore, nahoďte všechny systémy, chlazení, odstínění, klimatizaci!" obrátila se na šéfa druhé skupinky techniků. "A vy, Anatolij, připravte se na transport."

Palba z automatických zbraní přehlušila další pokyny a výkřiky. Někde na dvoře vybuchl granát. Střelba se na malý okamžik utišila.

"Jak jsme předpokládali, našla nás ruská armáda. Je jich strašně moc! Potřebujeme posily!" ozvalo se z vysílačky.

Grigorjev popadl samopal, který stál opřený o stěnu a vyrazil po schodech dolů.

"Kam to sakra jdete?!" vykřikl plukovník.

Anatolij se zastavil a otočil se. "Stejně tu jsem teďka k ničemu. Musíme získat čas, aby stihli nahodit stroj."

Seběhl do přízemí a rozhodl se nepoužít vchodové dveře. Přeběhl do vedlejší místnosti, pažbou roztříštil sklo a proskočil oknem ven. Skrčil se za zídkou a vyhodnocoval situaci. Několik obránců již padlo, více ztrát měli sice zatím útočníci, avšak už se jim podařilo vyhodit do vzduchu bránu a část zdi.

V prostoru za vraty vybuchla dýmovnice a okamžitě zaplavila prostor kolem hustým mračnem. To jim poskytne dostatečné krytí, aby pronikli dovnitř.

Anatolij využil situace, kdy ani jedna strana nemohla střílet, a přeběhl za roh jedné garáže. Vykoukl. Vítr postupně odvál většinu dýmu a v řídnoucím oparu se začala rýsovat silueta těžkého kulometu. Trasírky stopovek pročísly vzduch a hvízdání střel zlověstně oznamovalo, že střelec minul jen o desítky centimetrů.

Skrčil se, střely se zavrtávaly do cihel nad jeho hlavou. Oddrolené kamínky se rozlétly všude kolem. Anatolij udělal úkrok a opatrně vykoukl za roh. Přiložil pažbu k rameni, zamířil a stiskl spoušť. Po třech vteřinách ukazováček uvolnil a spustil hlaveň dolů. Neminul.

Voják se zapotácel a padl na zem. Jeho místo u kulometu však rychle zaujal další muž. Grigorjeva opět kopla pažba do ramene a sledoval, jak další dávka z jeho zbraně zasáhla cíl. Voják plížící se podél zídky dopadl tvrdě na kolena, stihl ještě přiložit ruku k místu, kde kulka prošla skrz, a pohlédnout na svou zakrvácenou dlaň. Pak padl obličejem k zemi.

Výbuch granátu, křížová palba nepřátel, další výbuch, kusy betonu a šrapnely svištěly všude kolem… obránci už dlouho nevydrží. Grigorjev ucítil silné bodnutí v pravém rameni. Podíval se na to místo a uviděl, jak se krev rozlévá z pod roztržené látky. Vtom ve vysílačce luplo a ozvala se tolik očekávaná novina.

"Bandaska připravena! Pohni zadkem, Anatolij!"

Rychle přebíhal od stromu ke stromu, kryl se za autem a pak se plazil mezi kontejnery, až se dostal opět k tomu oknu. Chytil se za parapet a vytáhl se nahoru. Schody bral po třech. Těsně za ním doběhli i zbylí spolubojovníci. Přibouchli dveře a přisunuli k nim velkou, těžkou skříň.

"To je na chvíli zdrží. Vlez dovnitř!" žena nespouštěla oči z monitoru a prsty kmitala po klávesnici.

Grigorjev se protáhl kruhovým otvorem do kupole, ale když za ním chtěli zavřít, zarazil poklop rukou. "A co vy? Jak se odsud dostanete?" zeptal se, ačkoliv věděl, že nemají šanci.

Plukovník přehodil přes hlavu řemen od svého samopalu, takže zbraň nyní držel jen v jedné ruce, vytáhl prázdný zásobník, zacvakl nový a natáhl.

Pak se podíval mladému vojákovi rovnou do očí: "Tenhle stroj nesmí nikomu padnout do rukou. Ani nepřátelům, ani naší armádě. Bůhví, co by provedli. Už my se pouštíme do něčeho, s čím by si lidé neměli zahrávat. Osobně se postarám, aby první použití bandasky bylo také posledním." Vytáhl z kapsy výbušninu TNT s připevněnou rozbuškou.

"Ne!" vykřikl Anatolij, ale jeden z techniků do něj strčil, on zavrávoral a poklop se uzavřel.

Octl se v naprosté tmě. Jediné, co slyšel, byl tlukot vlastního srdce.

Až teď si vzpomněl, že je zraněn, a uvědomil si, že pravděpodobně ztrácí dost krve. Opřel se o stěnu a pomalu se sesunul na zem, držíce se za pravé rameno. Ze sumky na vestě vytáhl injekční stříkačku, stáhl plastový kryt a zabodl jehlu do stehna. Vymáčkl do svého krevního oběhu celý obsah - koktejl látek zabraňujících infekci, tlumících bolest a látek povzbuzujících. Zahodil stříkačku stranou a z kapsy vytáhl tlakový obvaz. Rameno se jednou rukou, poslepu těžko obvazuje, ale pomohl si zuby, takže krvácení snad zmírnil.

Najednou pocítil mírné chvění a za pár vteřin přestal cítit zemskou tíži. Pomalu se odlepil od podlahy kupole a vznesl se do výšky. Prudce máchl rukou ve snaze zachytit se stěny. Tento neuvážený pohyb ho však uvedl do nekontrolovatelné rotace.

Už pozastavili vibraci strun zodpovědných za gravitaci - první fáze transportu. To, že tohle vnímá, svědčí o tom, že výpočty byly správné. Kdyby totiž udělali chybu a zastavili například vibraci všech strun, zrušili by i silnou a slabou jadernou sílu a všechny molekuly v odstíněném prostoru by se rozpadly na atomy.

Narazil do stropu, kde svůj pohyb ustálil a zůstal se vznášet v nulové gravitaci. Opět pocítil chvění, zatočila se mu hlava a prudce dopadl na zem…

Zatmělo se mu před očima a také prostřelené rameno o sobě dalo po nárazu vědět. Přetočil se na záda, promnul si oči a protáhl krk. Zrak se mu vrátil.

Nacházel se přesně na místě určení, na Velitelství sovětské sítě vojenských družic. To, co viděl, se přesně shodovalo s fotografiemi a plánky, které byli v dokumentaci.

Postavil se na nohy a nejistými kroky přešel k jednomu z kontrolních panelů, výstražné světlo bylo zatím neaktivní. Pak si všiml hodin na stěně. Ukazovaly šest hodin, osmatřicet minut.

Poplach byl vyhlášen ve čtyřicet pět, velitel informace vyhodnotil a předal do generálního štábu hlášení o vypuštění raket Spojenými státy. V padesát pět byly vypuštěny rakety z Československa a Čukotky. Jenže v sedm hodin a pět minut, kdy měly americké rakety dopadnout na sovětské cíle, se nic nestalo. Bylo pozdě, naše rakety na deaktivační kódy nereagovaly a zasáhly vojenské cíle v USA. A pak už se to vezlo…, shrnul si Anatolij stručně, jak začala Třetí světová válka nebo Bleskový jaderný konflikt, jak se válce přezdívalo.

Otevřely se dveře a do místnosti vstoupil asi pětatřicetiletý muž ostrých rysů, podle nášivek na ramenou major Armády Svazu sovětských socialistických republik. Grigorjev vyčkával.

"Co tu děláte," podíval se na místo, kde by se měly nacházet Anatolého výložky, "vojáku?" zeptal se hrubým hlasem, který se hodil k jeho tváři.

"Major Sergej Volkov? Rád vás poznávám. Pozorně mě poslouchejte, jestli se nechcete dostat do učebnic dějepisu za velmi nelichotivý čin. Mé jméno je Anatolij Grigorjev, vojín Anatolij Grigorjev a přišel jsem… vrátil jsem se z roku dva tisíce šestnáct. Vím, zní to šíleně, ale je to pravda," pronesl příkladnou ruštinou.

Volkov probodl drzouna pohledem a už sahal po sluchátku, aby zavolal ostrahu.

"Počkejte! Říkám pravdu. Jste v armádě od svých osmnácti, vyrůstal jste v městečku Kotlas, jižně od Archangelsku se svou matkou, váš otec padl v bitvě u Stalingradu, když vám byli dva roky," snažil se ho přesvědčit o své věrohodnosti.

Major stáhl ruku zpět a zíral na Anatolého.

"A vaše žena čeká dítě. Narodí se za sedm měsíců. Bohužel ztratí otce stejně brzy, jako jste ho ztratil vy. Zastřelíte se pár týdnů po jeho narození, protože neunesete následky svého rozhodnutí," vyrazil ze sebe Grigorjev.

"Jak… jak to všechno víte? Kdo jste?!"

Anatolij přešel k Volkovovi a položil jednu ruku na řídící panel. Opět ho bodlo v rameni, začala se mu točit hlava.

"Není důležité, kdo jsem, ale co vám říkám. Za šest minut," otočil se na hodiny, "se rozsvítí červený nápis START, protože infrasenzory na družicích zachytí záření a vyhodnotí ho jako start amerických raket. A pokud nahlásíte, že se jedná o útok, vaši nadřízení se rozhodnou pro okamžitou odpověď, vyšlou jaderné hlavice k vojenským základnám Američanů.

Jenže pak s úlekem zjistíte, že se jednalo o falešný poplach. Ale už bude pozdě, naše rakety zasáhnou své cíle, Američané odpoví, pak požádáme o pomoc Čínu a vyšleme desítku raket k vojenským, ale i civilním cílům. Britové rychle zareagují a v domnění, že zabrání konfliktu, vyšlou k Moskvě také dvě hlavice. Když dopadnou první hlavice na Britské ostrovy, zapojí se i Francie. Statisíce mrtvých během pár hodin, milióny raněných a bez domova…

Když těm zelenejm mozkum konečně dojde, že atomovky nejsou řešení, použijou konvenční zbraně. Několik týdnů se bojuje, ale všechny zúčastněné země rychle upadají do chaosu. Lidem se nedostávají základní potraviny, desítky milionů lidí opouští zamořené oblasti, ale nemají kam jít! Většina států uzavírá hranice, dochází k povstáním a občanským válkám.

Hroutí se světová ekonomika, přestávají platit zákony, nastává anomie, chaos, bída, hladomor. Všechny mezinárodní organizace se rozpadají a vztahy všech zemí se vyostřují. Sovětský svaz i Spojené státy stahují svá vojska a uzavírají hranice. Válka skončila dřív, než začala, ale napětí pokračuje… pokračuje desítky let. Každé páté dítě se rodí s genetickými vadami… pokud se vůbec narodí," hlas se mu zadrhl. "Svět, ve kterém žijeme, se hroutí. Ekosystémy byly nenávratně narušeny, v místech výbuchů atomových bomb se vytvořily permanentní ozónové díry, zimy jsou kruté, v létě se nedá vyjít z domu, prší radioaktivní déšť, kdysi úrodné lány jsou zamořené na příštích tisíc let," rozohnil se Anatolij a vytáhl z kapsy tablet a ukázal Volkovovi fotografie zdevastované Moskvy, družicový snímek dvou atomových hřibů, stovek popálených dětí ležících na podlaze v nemocniční chodbě a fotku, jak muži v protiradiačních oblecích a maskách měří dávku ozáření nějakého pole.

"To vš… všechno je-je pravda?" vyrazil ze sebe major.

"Ano, a vy teď mátě šanci tomu zabránit!"

"Óóó, bože můůůj," tvrdě dosedl na židli Volkov.

Pak Anatolij vyvolal na displeji nějaké rovnice, díky kterým bylo možné vymyslet způsob cestování časem.

Podal mu tablet se slovy: "Jste vzdělaný, možná tomu budete rozumět."

"Páni, to je úžasné," zmohl se po chvíli na několik slov Volkov.

"Takže už mi věříte?"

"Nerozumím tomu ani za mák, vojáku. A to jsem pomáhal vyvíjet ten raketový systém, který podle vašich slov za chvíli selže," přešel jeho otázku šéf Velitelství sovětské sítě vojenských družic. "Nevím, co jste zač. Ale jestli se ukáže, že si tady ze mě děláte srandu…" kývl Sergej směrem k telefonu.

A pak se rozezněl alarm. Na panelu se rozsvítil rudý nápis START.

V majorově tváři se objevila zděšená grimasa. Kmital pohledem mezi nápisem a záhadným cizincem. Pak nad ním převzal kontrolu jeho vojenský výcvik. Přisunul židli blíž k počítači a začal provádět kontrolu systémů.

Po dvou minutách pozvedl zrak: "Infrasenzory zachytily dvě stopy raketových trysek. Čekám na fotky z družic."

Nevědomky vzal do ruky papír a nervózně ho muchlal. Když se na obrazovce objevily snímky, odhodil papírovou kuličku nasáklou potem na podlahu.

"Ň… nic tu není. Na satelitních snímcích žádné rakety nejsou. Znovu provádím diagnostiku přístrojů. Oba fungují správně!"

"Sluneční vítr zachycený v ionosféře, proto ty zatracený senzory hlásej start raket. Věřte mi, prosím! Když teď uděláte správné rozhodnutí, můžete dnes večeřet se svou ženou a za pár let půjdete se synem do vojenskýho muzea, ukázat mu, jak byla celá Studená válka hloupá," řekl slabým hlasem Anatolij, "nebo můžete ohlásit útok a rozpoutat peklo."

Volkov zvedl roztřesenou rukou sluchátko a vytočil Generální štáb v Moskvě.

"Tady major Sergej Volkov, identifikační kód: BK-485021-S. Senzory na družicích Oko zjistily v šest čtyřicet pět možný start amerických mezikontinentálních raket. Po analýze dat však vyhodnocuji poplach jako falešný. Opakuji, falešný poplach," položil sluchátko a složil hlavu do dlaní.

Ještě třináct minut, než jeho domněnku potvrdí nebo vyvrátí radary protivzdušné obrany. Každá vteřina se neskutečně vlekla. Najednou uslyšel tlumené žuchnutí, pomalu odhrnul ruce z obličeje a pohlédl do místa, kde ještě před chvílí stál ten voják. Nebyl tam.

Vstal, aby se mohl podívat za kontrolní panel a všiml si bezvládného těla na podlaze. Rychle oběhl pult a klekl si vedle Anatolého.

Otočil ho na záda a podepřel mu dlaní hlavu. Po podlaze se pomalu rozlévala loužička krve.

Otevřel oči a zašeptal: "Gratuluji, zachránil jste miliony životů."

Volkov se usmál a poplácal Anatolého po tváři. "Neumírej, chlape! Seženu pomoc."

Vyběhl z místnosti a za minutu se vrátil následován dvěma zdravotníky. Doktor se sehnul ke Grigorjevovi a snažil se nahmatat tep. Marně.

* * *

Sergej Volkov seděl u stolu se svou těhotnou ženou, dcerou a synem. Právě krájel jeden z těch fantastických knedlíků, jaké uměla jen jeho manželka, když zazvonil v předsíni telefon. Vstal a zvedl sluchátko.

"Haló?"

"Dobrý večer, pane Volkove. Omlouvám se, že ruším takhle pozdě, ale chci vám jménem Generálního štábu armády SSSR i celého lidu Sovětského svazu pogratulovat k dobře odvedené práci. Zachoval jste se správně a díky vašemu bystrému úsudku se zabránilo velkým nepříjemnostem…"

Velkým nepříjemnostem, pousmál se trpce Sergej, když se vracel ke stolu.

* * *

Rok 2012, 23 let po skončení Studené války
Seržant Ji Ki-mun sjel po ocelové tyči o patro níž a svižně přešel na svůj post - k monitoru leteckého radaru velkého dosahu. Zasalutoval muži, kterému nyní končila služba.

"Během mé služby se nic neobvyklého nestalo, soudruhu," oplatil mu pozdrav voják a pokusil se zakrýt ve svém hlase únavu z celonoční služby.

Ki-mun se posadil na židli a upřeně se zadíval na obrazovku. Nic se nedělo… jako vždycky. A tak to bylo správně, protože jestli se tam něco objeví, jeho soudruzi nebudou váhat a udělají vše pro to, aby ochránili svou vlast před tou imperialistickou nákazou… rakety Taepodong-2 s jadernými hlavicemi jsou připraveny!


* * *


Věnováno podplukovníku Stanislavu Petrovovi a dalším za to, že si ve vyhrocených situacích zachovali zdravý úsudek, a zabránili tak zničující válce.
 


Komentáře

1 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 15. března 2013 v 20:00 | Reagovat

Zajímavosti: Stanislav Petrov opravdu zabránil vypuknutí konfliktu (viz odkaz v anotaci). Tento incident byl ututlán a až po rozpadu SSSR vše vyšlo najevo. *** Dvě slova, která by bývala zapříčinila konflikt, jsou „Raketový úder“. Stejně tak dvě slova „Falešný poplach“ válce zabránila. *** Stephen Hawking a Brian Green jsou skuteční vědci – teoretičtí fyzikové. Oba patří ke špičkám ve svých oborech a oba jsou známí popularizátoři vědy. *** Smlouvu o nešíření jaderných zbraní podepsaly všechny země kromě Indie, Pákistánu a Izraele. KLDR smlouvu podepsala, ale později vypověděla. *** Délkový limit soutěžních povídek byl 20 normostran (tedy 36 000 znaků). Povídka Dvě slova je dlouhá 35 984 znaků.

2 Amy Amy | E-mail | Web | 16. března 2013 v 14:38 | Reagovat

Nechceš psát učebnice dějepisu? :-D Aspoň by to bylo o něco zábavnější :)
Moc pěkná povídka, skvěle promyšlená - do detailů, historicky přesné.... nevím, co dodat. Rozhodně si za to tu cenu zasloužíš :)

3 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 16. března 2013 v 14:54 | Reagovat

[2]: Spíš učebnice alternativních dějin ne? :-D Všechny podklady a reálie jsem nastudoval na wiki, taky dobrá učebnice.
Jsem rád, že se líbí. Díky!

4 Ænag Ænag | E-mail | Web | 11. května 2013 v 20:40 | Reagovat

Mám velké zpoždění, ale lituji toho, protože to je prostě úžasné O_o
Zajímala by mě konkurence v soutěži, protože toto je hotové mistrovské dílo.
Nechci se opakovat, takže jen poděkuji za možnost, přečíst si krásnou sci-fi povídku z poměrně blízké budoucnosti:)
P.S. nebude Ti vadit, když tuto povídku doporučím svému blízkému okolí?:)

5 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 13. května 2013 v 22:39 | Reagovat

[4]: Díky, cením si tvého kladného komentáře! Přede mnou se umístili dva pánové, kteří už publikovali knižně, takže jsem prohrál s profíkama (tím se můžu utěšovat). :-D Jen doporučuj, sdílej a odkazuj - budu velice rád, když mi uděláš reklamu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama