.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Dvě slova 1/2

15. března 2013 v 20:00 | Sheppard |  Samostatné příběhy
Anotace:
Povídku jsem sepsal na přelomu listopadu a prosince 2012 s úmyslem zaslat ji do soutěže o nejlepší sci-fi povídku roku, ve které mi vynesla třetí místo. Námět byl inspirován tímto článkem.



Noc co noc mě to straší. Nebylo to žádný podepsání smlouvy, ale dvě zatracený slova, co změnilo svět víc, než většina předchozích dějinných mezníků dohromady. Dvě slova!

Dveře se rozlétly a z ponuré chodby se vynořil muž v šedém baloňáku. Vešel do potemnělé místnosti, jejíž jediné osvětlení představovala lampa vrhající kužel světla na bílou tabuli, u níž stála postarší žena s fixem v ruce. O kus dál, ve stínu se rýsovala silueta další postavy sedící v křesle.

"Stephene, přišel jsem, jak nejdřív to šlo," řekl udýchaný muž.

Ozvalo se tlumené pípnutí. "Děkuji, že jsi přišel, Briane," pronesl syntetický hlas.

"Já jsem doktorka Alexandra Dunbarová," představila se žena.

"Kdybyste nebyla doktora, těžko byste pracovala po boku Stephena Hawkinga," podotkl trochu uštěpačně příchozí a nabídl jí ruku, "Brian Greene, doktor Brian Greene." Usmál se.

Dunbarová jeho žert přešla takřka neznatelným zavrtěním hlavy. Brian se zahleděl na tabuli a přejel všechny rovnice pohledem.

"Tak co pro mě máš za převratné novinky?" zeptal se po půl minutě.

Opět krátké pípnutí. "Prohlédni si ty rovnice pozorně. Myslím, že jsem přišel na to, proč nám nevychází sjednocení strunových teorií IIA, IIB a HE. Vydali jsme se špatným směrem, M-teorie počítá s existencí supersymetrie a ta zase počítá s jedenácti dimenzemi."

Greene si přizvedl tabuli, aby měl jednu z rovnic na úrovni očí, a zase s jistou dávkou sarkasmu v hlase prohodil: "Řekni mi něco, co nevím."

"… deset prostorových rozměrů a jeden časový nestačí. Domnívám se, že časové jsou dva," pokračoval hlasový syntetizátor.

Brian svraštil obočí a naklonil hlavu. Hawking tentokrát postupoval značně nekonvenčně, ale na první pohled to vycházelo. Greene vždy obdivoval jeho extrémně dobrou představivost.

"Dobrá, podívám se na to," povzdechl si Brian.

"Děkuji, kolego," ozvalo se z reproduktorů na Hawkingově křesle.

Vědcova asistentka zvedla ze stolu složku čítající desítky listů. "Tady to máte," řekla stroze.

* * *

Pouliční prodejci se spakovali se západem slunce, a když začalo mrholit, z ulic se vytratili i všichni ostatní. Mladý, statný muž na motorce se řítil mezi sudy a jiným harampádím, co se povalovalo na silnicích. Musel si pospíšit, chvíli zaváhal a pak prudce zabočil doprava, do temného průjezdu. Nyní mu byl jediným zdrojem světla reflektor na jeho stroji. I tak sem tam zahlédl koutkem oka bezdomovce, kteří seděli nebo leželi pod parovodem, kde si vybudovali provizorní přístřešky.

Možná jim to poskytlo pocit bezpečí… možná dokonce naději, ale ve skutečnosti jim zbývá pár týdnů, maximálně měsíců. Bolestivých měsíců. Mladík se ovládl, přestal cukat očima do stran a dvouválec pod sedačkou hlasitě zavil, jak prudce přidal plyn.

Vyjel přímo proti nemocnici. Zaparkoval na chodníku před vchodem, připnul motorku k zábradlí a rychlým krokem se vydal ke vchodu. Před nemocnicí stál hlouček lidí, všichni vypadali zoufale.

Jedna žena s dítětem v náručí motorkáře oslovila: "Prosím. Nemám na zaplacení, dcera potřebuje doktora," z očí jí vyhrkly slzy. "Prosím," hlas se jí zlomil.

"Promiňte," řekl soucitně muž, ale nezastavil se.

Vždycky tu stojí lidé a žádají o pomoc. Málokdo má ale peníze navíc a ještě méně lidí neobstojí v morálním dilematu, komu pomoci. Dětem? Starým lidem?

Za dveřmi stáli dva muži v uniformách se samopaly přes rameno. Zastavili ho.

"Váš občanský průkaz, dozimetr a vstupní poplatek, prosím," vyzval ho jeden z nich.

Motorkář shodil kapuci, opatrně si sundal roušku a po omytí houbou i pláštěnku. Pověsil je na věšák, přistoupil k mužům a dal jim vše potřebné. Když jednomu z nich podával dozimetr, podíval se na displej. Při té divoké jízdě schytal dvoudenní dávku.

Zatímco první strážný přepočítával peníze, druhý si prohlédl měřidlo ozáření a průkaz, pak mu obojí vrátil. "Vítejte v irkutské nemocnici, pane Grigorjeve."

Anatolij Grigorjev se přiřítil k recepci a zeptal se, kde se nachází porodní sál. Proběhl chodbou až k lesklým, kovovým dveřím.

"Tam nesmíte!" zarazil ho ve dveřích doktor.

"Jsem manžel paní Grigorjevové," vyškubl se z jeho sevření a proklouzl na sál.

Ležela na porodním lůžku, kolem pobíhali doktoři a zdravotní sestry. Přistoupil k ní, klekl si a chytil ji za ruku.

"Jsi v pořádku, lásko?" vrhl na manželku ustaraný pohled.

"Miláčku, přijel jsi," řekla potichu, avšak něžně, "bála jsem se. Jsem ráda, že jsi tady." Velká slza jí stekla po tváři. Pak omdlela.

Celé prostěradlo bylo nasáknuté krví a pohledy nemocničního personálu Anatolého děsily. Někdo ho chytil pod pažemi a odtáhl ho na chodbu. Chtěl u ní zůstat. Dostalo se mu jen upozornění, že na sál nesmí vstupovat.

Vůbec nevnímal čas, seděl tam snad hodinu. Zatraceně dlouhou hodinu.

Křídla dveří se najednou rozestoupila a ven vyšel viditelně vyčerpaný doktor, asi ten, co ho odvlekl pryč. Sundal si zakrvavené gumové rukavice, zahodil je do koše na nemocniční odpad a přisedl si vedle na lavici.

"Pane Grigorjeve, je mi to hrozně líto… vaše manželka… i váš," hlas se mu zadrhl, nadechl se, vydechl a s nehranou lítostí v hlase pokračoval, "i váš syn…" zavrtěl hlavou. "Upřímnou soustrast, pane," dodal, mírně ho poplácal po rameni a odešel.

V té chvíli se Grigorjevovi zhroutil svět před očima, část jeho samého tu dnes také zemřela. Oficiální diagnóza zněla "Udušení v důsledku vrozené vady", u matky "Vážné komplikace při předčasném porodu".

* * *

V tomhle světě se nedá žít. Země je zamořená, ekosystémy se hroutí. K čertu se mnou! Já nejsem důležitej. Ale nechci, aby se děti rodily do tohohle. Pokud se tedy vůbec narodí živé. Prej jsem nejlepší… nejlepší z jejich kandidátů. Teď mám šanci to změnit!

Bláto se rozstříklo pět metrů na obě strany, když do něj vjela mohutná kola obrněného transportéru. Krátce nato zastavil před ocelovými vraty betonového bunkru. Zadní dveře se rozevřely a ven vyskočili dva muži v pláštěnkách s rouškou na obličeji a vojenskými vaky, zabalenými v igelitových pytlích, přes rameno. Hned, jak za sebou zabouchli, armádní vozidlo prudce vyrazilo zpět po polní cestě. Jeden z mužů zabouchal na vrata. Reproduktor vedle dveří třikrát cvakl.

"Major Vladimir Serebrjakov, identifikační číslo: 085532," zvolal muž, "vedu našeho hosta."

Pancéřová vrata se pomalu otevřela, muži v pláštěnkách vešli dovnitř. Dveře s kovovým zaduněním dosedly zpět na místo. Před nimi stál chlapík v uniformě, pokynul jim, aby ho následovali a odvedl je k dalším dveřím. Vlastně to byl válcovitý výtah s olověnými stěnami. Otočil se tak, aby příchozí mohli vstoupit vyříznutou částí dovnitř, a pak se stočil zpět. Jeli asi půl minuty směrem dolů.

Vystoupili do úzké chodby, voják, který je byl přivítat, pokračoval dál, oba příchozí zůstali stát. Ze stropních rozprašovačů se spustila hustá mlha - relativně účinný roztok redukující záření zachycené na oblečení. V další místnůstce odložili pláštěnky, roušky a kryty na vaky.

A konečně skrze další olověné dveře do velké kruhové místnosti. Po obvodě seděly u počítačů dvě desítky lidí, uprostřed na vyvýšeném stupni seděli další čtyři. Ve vedlejším sále se nacházela jídelna, odkud se dostali další úzkou chodbou do malé, provizorní kanceláře, původně pravděpodobně skladu munice. V křesle seděl vysoce postavený armádní důstojník.

"Vojín Anatolij Grigorjev se hlásí do služby, pane!" ohlásil se ukázkově voják a energicky zasalutoval.

Plukovník Berojev pozvedl zrak a přejel mladého muže pohledem. "Uberte, Grigorjeve. Sám jste se přihlásil. No… přijal naši žádost. Chci, abyste věděl, že vás nikdo do ničeho nenutí. Je to ilegální, takže když se něco zvrtne, čeká nás všechny popravčí četa. A když se to povede, už se nevrátíte. Jste si toho vědom, synu?"

"Ano, pane," přikývl Anatolij a ubral na hlase.

"Tak mu ukažte tu naši bandasku," koutky plukovníkových úst se mírně nadzvedly.

Serebrjakov zavedl mladého vojáka přes půltucet dalších místností do jedné opravdu velké. Většinu jejího prostoru zabírala železná kupole. Ze dvou stran vyčnívaly dva menší výklenky. Od zdí bunkru k vrcholku báně vedly dvě trojice žlutých trubek. Kruhový průlez, podobný těm v ponorkách, byl otevřený.

"Ještě probíhají různé úpravy," vysvětlil major, když si všiml tázavého výrazu v Anatolého tváři.

Vojín tomu kusu plechu nerozuměl, tak se raději moc nevyptával. Jediné, co věděl, bylo to, že před pár lety přišli Stephen Hawking a Brian Greene s teorií cestování v čase. A k úžasu všech jim to ostatní vědci potvrdili. Od té doby se teoretičtí fyzikové nezabývali prakticky ničím jiným. Když dali hlavy dohromady (ale prý použili i starší rovnice, třeba Higgsovy a Feynmanovy), navrhli dokonce teoretický způsob, jak v čase cestovat.

Samozřejmě byly jakékoliv experimenty striktně zakázány. Těm zatraceným rovnicím rozumí pár lidí na světě, přesto se někteří z nich rozhodli nezůstat jen u výpočtů a spolu s dalšími nadšenci se pustili do práce. Někteří z těch nadšenců jsou lidé s dobrými kontakty, takže obstarali takřka vše potřebné. Jednoduše - začali v utajení konstruovat nefalšovaný stroj času.

* * *

Anatolij si strkal do úst jeden velký kousek za druhým a pochvalně mlaskal: "Ty řízky z krav jsou fakt dobrý. V životě jsem nic lepšího neměl."

Major Serebrjakov si nepřidal, takže už jen popíjel vodu. "Říká se tomu hovězí. Jo, je to luxus. Bohužel krávy to odnesly jako jedny z prvních. Dostaly smrtelnou dávku po pár obědech," zlehčil situaci trochou černého humoru.

Kdežto lidi začali umírat až po pár týdnech, nepočítaje ty statisíce, co byly zabity přímo v epicentrech. A mnoho z těch, které nezabily ani ozónové díry, ještě zemřelo při občanských válkách, nepokojích a rabováních. Nastalou anomii se podařilo uklidnit až za několik měsíců, ale stejně byste těžko hledali na Zemi bezpečné místo. Tam, kde je půda zamořená se moc dlouho vydržet nedá, a africké a jihoamerické státy přistěhovalce doslova zotročujou.

"Ale teď je začínaj chovat v Austrálii. Nastudoval jste materiály, které jsme vám poskytli na cestě sem?" vytrhl vojína z toku myšlenek major.

Anatolij spolkl sousto a odvětil: "Asi desetkrát. Pokud se vše zdaří, ocitnu se tři metry od Sergeje Volkova, osm minut před tím, než senzory zahlásí start amerických raket. Svoji věrohodnost podepřu údaji o jeho životě, největší pákou pravděpodobně bude informace o tom, že jeho žena čeká dítě, což v té době nikdo kromě něj nevěděl." Při těchto slovech ucítil nepříjemné mrazení v žaludku, tak raději pokračoval. "Kdyby to nezabralo, omráčím ho a pokusím se oblafnout lidi v generálním štábu za pomoci Volkovova identifikačního kódu."

"Výborně, vidím, že jste připraven," pochválil ho Serebrjakov.

Vojín se napil a odnesl tác s prázdným talířem k okénku. Poté se rozloučil se svým nadřízeným (ačkoliv tato buňka byla utajená a fungovala nelegálně, považoval všechny kolem s vyšší hodností za nadřízené) a odešel z kantýny. Prošel několika dílnami, kde se podle všeho ještě včera usilovně pracovalo, skladištěm, školícím sálem, až do koridoru ubikací. Vyhledal ocelové dveře s bíle načmáraným číslem 603, svůj pokoj. Klapl vypínačem a malou místnůstku, čtyři krát čtyři metry, osvítilo slabé stropní světlo. Vybavení tvořila nízká palanda, která už leccos zažila, úzká kovová skříňka a malý dřevěný stolek s dřevěnou židlí.

Jeho zavazadlo leželo vedle postele, jeden voják mu ho sem ještě před večeří donesl. Stejně ho už nebude potřebovat - byl si moc dobře vědom, co bude muset v případě úspěchu i neúspěchu udělat. Jen mrtvola nemůže způsobit žádné další časové paradoxy.

Lehl si a dočetl svou oblíbenou knihu. Po dvou hodinách a sto dvaceti stránkách byl už unavený. Odložil knihu, přešel k vypínači, zhasl a vrátil se do postele, kde ještě chvíli přemítal. Byl nervózní, ne však proto, že zítra téměř jistě zemře, ale protože se bál neúspěchu.

Potlačil obavy a za chvíli usnul.

* * *

Ještě v polospánku se natáhl a vypnul budík. Posadil se a chvíli přemýšlel, jaké to bude změnit běh dějin, úplně přetvořit časové kontinuum celých desetiletí. Dnes zabrání třetí světové válce.

Oblékl se a vyšel ze dveří svého skromného příbytku. Zatímco pomalu kráčel k umývárně, několikrát ho po cestě zastavili neznámí muži a ženy a chtěli si s ním potřást rukou. Otočil kohoutkem a omyl si obličej studenou vodou. Podíval se do zrcadla a nakrčil obě obočí.

"Zvládnu to!" povzbudil sám sebe nahlas.

Když vešel do jídelny, čekalo tam na něj překvapení. Osádka bunkru mu připravila malou rozlučkovou party. Po snídani mu plukovník Berojev osobně nalil do velkého panáka nefalšovanou ruskou vodku.

"Na zdraví!" přiťukli si společně.

Obrátil do sebe obsah sklenky, poděkoval a šel se připravovat.

Převlékl se do uniformy, nasadil si vestu, do sumek nastrkal vše potřebné - zásobníky, müsli tyčinky, tlakový obvaz, tabletu poslední záchrany, krátké lano a další povinnou výbavu. Ve skutečnosti to ale nehodlal využít. Zkontroloval, zda funguje tablet, zandal ho do kapsy a zapnul zip. Na levé straně opasku připnul čutoru s vodou, na pravé pouzdro, do kterého hned nato vložil svou berettu ráže 9mm. Na levé zápěstí přicvakl hodinky.

Ještě dvakrát výbavu zkontroloval, a když se ujistil, že má vše, sedl si na postel a ze své tašky vytáhl fotografii. Chvíli na ní hleděl a pak ji přitiskl ke rtům.

Promiň, že jsem to nedokázal. Slíbil jsem, že tě ochráním, a nedokázal jsem to. Selhal jsem, ale teď to napravím… tohle všechno napravím, řekl v duchu Anatolij a odložil fotku své ženy zpět do vaku.

Vstal, zhluboka se nadechl a vyrazil vstříc největšímu dobrodružství a zároveň nejdůležitějšímu úkolu svého života. Propletl se chodbami bunkru, až došel do místnosti s bandaskou, jak tady stroji času všichni říkali.

Dvě desítky inženýrů prováděly poslední kontroly výpočtů i stavu přístroje.

"Ahoj, Anatolij," přiskočil k němu jeden velice mladý technik, "generátor rušivého pole se zahřívá a vypadá to, že funguje. To je ta lehčí část, zastavit vibrace strun, obtížnější je rozvibrovat je tak, jak potřebujeme, aby se v daném prostoru obrátil tok času a ty ses ocitl ve správném prostoru a čase." Když si všiml, jak se Grigorjevovi rozšířily zorničky, rychle dodal: "Ale neboj, naše výpočty jsou bezchybné."

Přesně tohle nechtěl Anatolij slyšet. Chystali se poslat všechny atomy jeho těla do jiného času na jiné místo, a ujištěním mu má být "naše výpočty jsou bezchybné". Kdy že to naposledy slyšel?

"Á, náš pan cestovatel," přerušil tok trudných myšlenek Berojev.

"Jsem připraven, pane," v poslední chvíli si uvědomil, že plukovník nemá rád standardní vojenský protokol, a nezvýšil při posledním slově hlas.

"Vše v zeleném, jsme připraveni," ozvalo se od jednoho z kontrolních panelů. Z kupole vylezli technici a poslední přidržel kruhový poklop a pokynul rukou na znamení, že Anatolij může dovnitř.

Plukovník se narovnal a zasalutoval. "Hodně štěstí, synu."

Anatolij pozdrav opětoval, vydržel deset vteřin a ruku pomalu spustil. Otočil se ke stroji času a vykročil. Vtom přiběhl major Serebrjakov.

"Málem bych zmeškal tvůj…" nenacházel vhodná slova pro cestování v čase, "přišel jsem ti popřát šťastnou cestu," nabídl mu ruku udýchaný kolega.

Potřásli si rukama a Anatolij kývl hlavou. Pak se chytil madla nad průlezem, skrčil nohy a přehoupl se dovnitř. Průlez se uzavřel.

Voják se nacházel se v odstíněném prostoru, kde za okamžik přestanou fungovat fundamentální zákony kvantové fyziky… i fyziky klasické. Cívky ve stěnách kupole začnou generovat záření, které změní normální chování jednorozměrných strun. Ačkoliv zůstanou všechny částice uvnitř ve své formě a na svém místě, Anatolij se přesune o několik set kilometrů v prostoru a desítky let v čase. Konkrétně o třicet šest let, do roku 1980.

Uvnitř byla naprostá tma, povrch stěny musel být jednolitý, protože se přenese vše, co se nachází v odstíněném prostoru - člověk, jeho výbava a samozřejmě vzduch. Plášť bandasky se skládal z mnoha vrstev, v nichž se dělo něco nad Grigorjevovo chápání. Po střední škole se fyzikou už nezabýval, respektive jen tou částí, která je potřebná ve vojenství.

Stál v té tmě a absolutním tichu už nejméně pět minut a stále se nic nedělo. Mělo ho to přenést ani ne minutu po uzavření poklopu. Začaly se ho zmocňovat obavy, že je něco v nepořádku. A každou vteřinou gradovaly.

"Haló! Co se děje?" zavolal, aniž by čekal odpověď, byl si moc dobře vědom, že ho nikdo nemůže slyšet.

Vtom zapraskal reproduktor. Anatolij sebou škubl, opravdu se domníval, že v dokumentaci stálo, že uvnitř nejsou ani světla, ani komunikační zařízení. Ale čert vem dokumentaci, hlavně, že může mluvit s někým venku.

"Máme tady velký problém. Jeden ze systémů se pokazil, hází nám to chyby a… a vaše mise může být ohrožena, může vás to zabít. Ale je v tom háček, když to přerušíme, zcela jistě se podělají další systémy a už to nikdy nemusíme zprovoznit," napjatý plukovníkův hlas se odrážel od kovové stěny.

Anatolému se sevřel žaludek a v krku se mu udělal knedlík. Najednou cítil neskutečnou úzkost a ta všudypřítomná tma mu moc nepomáhala. Pak se ale vzchopil, stejně šel na sebevražednou misi a nemůže zahodit tuhle příležitost. Do smrti by toho litoval. Byl odhodlaný to zkusit.

Rozechvělým, ale odhodlaným hlasem zvolal: "Nechte to běžet! Risknu to!"

Čekal a každou další vteřinou se mu do krve vyplavoval další adrenalin. Pak se otevřel poklop.

V kruhovém otvoru se objevila Serebrjakovova hlava. Usmíval se.

Gestem naznačil, aby Anatolij vylezl ven, a řekl: "Pojď. Tohle byl jen test."

Když se protáhl ven, zavřeli za ním poklop a major pokračoval: "Museli jsme si být jistí, že jsi loajální. Promiň, pravděpodobně jsi zmatený, ale museli jsme se přesvědčit, že do toho opravdu chceš jít. Máme totiž podezření, že nás špehují. Naposledy před týdnem nám přišlo echo od našeho kontaktu na velitelství, že vystopovali jednu z dodávek, která nám vezla nějaké součástky, a chystají se ověřit si svá podezření. Nemáme mnoho času."

Adrenalin se pomalu vstřebával a dech se mu zklidňoval, přesto měl Anatolij co dělat, aby se mu nepodlomila kolena.

"Jo, chápu. Pravděpodobně jsem tím vaším testem věrnosti prošel. Takže… kdy to proběhne naostro?" nadzdvihl pravé obočí a kývl za sebe, k maketě stroje času.

"Pravá bandaska je v Pákistánu, v regionu Sindh," oznámil věcně plukovník. "Vyrážíme hned. Nahoře čeká odvoz," otočil se a svižně kráčel ke dveřím.

Grigorjev a major Serebrjakov ho následovali. Po cestě se k nim připojila ještě šestice vojáků, kteří přinesli výbavu i Berojevovi a majorovi. Ujistili se, zda mají na klopách připevněné dozimetry, oblékli si vyčištěné antiradiační obleky, nasadili brýle, rukavice a roušky. Nakonec vysoké pevné boty. Prošli úzkou chodbou k olověným vratům. Za nimi nastoupili do výtahu, který je vyvezl na povrch. Před nadzemní částí bunkru už čekal transportér. Nasoukali se dovnitř a vozidlo se rozjelo ještě, než zabouchli zadní dveře.


 


Komentáře

1 Ænag Ænag | E-mail | Web | 19. března 2013 v 21:11 | Reagovat

Začínám pěkně litovat, že jsem od Tebe nic nečetla, protože po zhltnutí tohoto díla mi nějak došlo, že jsem si nechala ujít budoucího velmi věhlasného spisovatele.
Sci-fi mám z neznámého důvodů ráda, nemám moc znalostí z přírodních věd, ale pokud je na straně spisovatele schopný a vnímavý člověk, který dokáže popsat kvalitní příběh s pěknou zápletkou a propletený vědeckými fakty, které naznačují, že autor myslí vše vážně, žasnu nad příběhem a umem autora.

Obdivuji celou tuto povídku (zatím její půlku;)), styl, kterým je napsána, použitý jazyk, ale ze všeho nejvíc popisy emocí a momentů, které mi připadají tak neuvěřitelně opravdové...

P.S. Když se tak dívám nazpět, tenhle komentář nedopadl tak, jak jsem si ho představovala, tak ho prosím ber s rezervou:)
P.P.S. Gratuluji k umístění v soutěži:)

2 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 20. března 2013 v 17:41 | Reagovat

[1]: Děkuji, naopak - tvůj komentář se ti povedl a velmi mě potěšil! Jsem rád, že se povídka líbí jak z hlediska technického, tak z hlediska psychologie postav. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama