.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

14. kapitola – Tajemství

9. února 2013 v 18:00 | Sheppard |  Legální drancování
"Žádnej parazit nezničí svýho hostitele, voni jo. Rozkradli všechno… VŠECHNO!" (František Ringo Čech)




Michal zavřel dveře a rozhlédl se po předsíni, nervózně položil klíče na poličku a zaposlouchal se. Nic neslyšel, žádné rachocení z kuchyně, televize vypnutá, navíc všude zhasnuto. Téměř se zatajeným dechem si zul boty, zarovnal je ke stěně a vykročil do bytu, aniž by si nazul pantofle. Potichu našlapoval a uvažoval.

Neměl bych se ozvat? Třeba 'Ahoj, miláčku, jsem doma.' Ne, spíš to chce taktiku tichého vplížení a omluvy 'Promiň, musel jsem se zdržet v práci.' Jasně… a ona odpoví 'Jo, jako vždycky. Večeře už vychladla.' Sakra! zaklel v duchu.

Zůstal raději zticha, koneckonců vůbec nemusela být doma. Třeba šla vyvenčit Bracka. Ne, teď si všimnul, že pes leží na svém místečku a spí. Opravdu litoval toho, že posledních několik dní se vrací z práce až takhle večer. Navíc byl naprosto vyčerpaný, takže toho pak už moc nenamluvil, natož aby někam vyrazili.

I v obýváku bylo zhasnuto. Otevřel dveře do ložnice, byla tu tma a ticho. Už chtěl zavřít dveře, když se najednou všimnul siluety Eviny postavy. Seděla na posteli ve strnulé poloze, ani náznak pohybu. Michal vkročil do místnosti, pomalu přešel k ní a přisedl si. Ona se ani nepohnula. I když byla v ložnici tma, zblízka si Michal všiml, že Eva nepřítomně hledí do zdi.

"Zlato, co tu děláš?" zeptal se jemným hlasem.

Neodpovídala.

"Stalo se něco?"

Eva mlčela, jako kdyby oněměla.

"Prosím, řekni něco! Děsíš mě. Copak je? Je ti něco? Víš přece, že mi můžeš říct všechno."

Odpovědi se nedočkal, ale všiml si, že se jí chvějí koutky úst, vlastně se chvěla celá, byť nepatrně. Děsilo ho to, protože mu bylo jasné, že je Eva nešťastná, ale nevěděl proč.

Konečně prolomila ticho: "Právě že si nejsem jistá, jestli ti můžu říct všechno. Nejsem si jistá, jestli mi ty říkáš všechno. Nevím, jestli," hlas se jí zlomil, "jestli ti můžu věřit."

"Ovšemže mi můžeš věřit. Samozřejmě, že ti říkám všechno," řekl Michal.

"Dobře, tak buď tedy upřímný. Miluješ mě, nebo nějakou jinou?"

"Och bože, ty sis celou dobu myslela, že ti něco tajím? To je obrovské nedorozumění! Podívej se mi do očí," položil jí ruku na rameno, "od chvíle, co jsem tě potkal, tě miluju celým srdcem. Jenom tebe. Jak bych se tě mohl vzdát? Vždyť pro mě znamenáš všechno," řekl něžně.

"Opravdu?" Na Evině obličeji se objevil náznak úsměvu.

"Proto jsem chtěl, aby ses mi podívala do očí. Ano, opravdu. Ano, miluju jenom tebe."

Vrhla se mu do náruče a pevně se k němu přitiskla. Michal cítil, jak se mu do košile vpíjejí horké slzy. To, co řekl, byla pravda, ale váhal, zda jí to má říct úplnou pravdu. Slíbil, že bude mlčet, teď se mu však zdálo, že platnost tohoto slibu dneškem skončila. Počkal ještě chvíli. Vlastně to byla dlouhá chvíle a po celou dobu v sobě sbíral odvahu.

"Tak jo, je čas vyložit karty a seznámit tě s celou pravdou," řekl a jemně ji od sebe odtáhl, aby jí viděl do očí. "Dělám to nerad, protože tě do toho nechci zatahovat, mohlo by tě to ohrozit. Zároveň ale nechci ztratit tvoji důvěru, a tak ti povím všechno."

* * *

Radim Reiner šel potemnělou chodbou směrem ke schodišti. Zhruba uprostřed si vzpomněl, že si nevzal mobil. Před chvílí, když dotelefonoval, ho odložil na svůj stůl a při odchodu si ho zapomněl vzít. Otočil se tedy a kráčel nazpět do své kanceláře. V budově magistrátu se pravděpodobně už nikdo nenacházel, alespoň ne v tomhle patře. Přistoupil ke dřevěným dveřím, a když vsouval klíč do dírky, začal jeho mobil vyzvánět.

Tak teď už to je jistý, že jsem si ho nechal na stole, pomyslel si Radim, když uslyšel zevnitř tóny své oblíbené písničky.

Odemkl, přešel kancelář, uchopil mobil a všiml si na displeji napsaného jména volajícího - Karel.

"Ahoj. Jak se vede?" oslovil kamaráda vesele Radim.

"Není čas na blbosti, poslouchej pozorně! Pamatuješ, jak jsem chtěl nechat sledovat toho Součka a tys mi to rozmlouval?"

"Jo. Ty jsi řekl našim lidem, aby ho sledovali?"

"Ne, nakonec jsem dal na tebe a nikoho jsem na něj nenasadil. Říkal jsem si, že máš pravdu, a snažil jsem se to pustit z hlavy. Jenže mi to furt vrtalo hlavou. Prostě se mi na něm něco nezdálo. Tak jsem ho sledoval sám."

"Cože? Ty jsi ho sledoval? No tak ses aspoň přesvědčil, že mu můžeme věřit."

"Třikrát během dvou týdnů se cestou z práce zastavil u jedný budky a volal z ní. Tak jsem si to proklepl u operátora. Za malý úplatek mě nechali prohrabat se jejich databází."

"A co jsi zjistil?" zeptal se mírně ironicky Radim.

"Ve výpisu hovorů z tý budky jsem zjistil, že hovory na jedno volaný číslo jsou vždycky přesměrovaný. Ze zvědavosti jsem si otevřel detail toho čísla. Nějakej automat nebo možná zastírací uzel na lince. Měli kecy, že prej je to nezákonný, ale když jsem jim mával prachama před ksichtem, nechali mě zjistit, komu patří to číslo, na který jsou ty hovory přesměrovaný. A hádej, co to je za číslo?"

"Nóó, to nevim. Nechám se podat," hořel nedočkavostí Radim.

"Pražákovo!"

Reiner se zamyslel. "Pražák, Pražák… není to ten…?" Reiner se snažil vybavit si tu osobu.

"Jo, ten fízl! Ten zkurvenej parchant, co s ním spolupracujeme, volal tomu čmuchalovi z protikorupční policie. Víš, co to znamená?!" začal řvát pan Karel, pravá ruka radního Reinera.

Radim málem upustil mobil na zem. Polilo ho horko. Těžkými kroky se přesunul k židli a tvrdě dosedl.

"Víš… víš to jistě?" zeptal se roztřeseným hlasem.

Karel přestal křičet, to však neznamenalo, že by byl klidnější. "Jo, to je jistý. I časy z výpisu hovorů odpovídaj časům, kdy jsem ho tam viděl. Radime, musíme se s tímhle problémem hned vypořádat! Musíme Součka navštívit. Okamžitě! Jedeš taky?"

Reiner dlouho nic neříkal. Jeho blízký spolupracovník mu právě oznámil, že další jeho blízký spolupracovník je práskač. Bylo to téměř jisté, přál si, aby ty hovory byli od někoho jiného, ale jak to vypadalo, Michal Souček skutečně nebyl tím, kým se zdál být.

"Jo, pojedu s váma. Svolej chlapy, sejdeme se u tebe."

* * *

Eva si utřela slzy z tváří a pohlédla ustaraně na Michala. Co jí chce říct? Co "všechno"? Michal se zhluboka nadechl a chytil Evu pevně za ruku.

"Říkal jsem ti, že pracuju na městském zastupitelstvu. Možná víš z místního tisku nebo z internetu, že občas prosákne ven informace, že se tam dějou různý nekalosti. No, abych byl upřímný, jsou to zatraceně velký nekalosti. Policie to spolu s Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality vyšetřuje a nasadila tam už skoro před rokem svého člověka, aby se infiltroval do jejich organizace. Ten člověk jsem já."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama