.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Červen 2012

20. kapitola – Konec iluzí

30. června 2012 v 18:00 | Sheppard |  Setkání dvou civilizací
"Kdyby nás navštívili mimozemšťané, dopadlo by to podobně, jako když Kolumbus přistál v Americe, což také domorodým obyvatelům nepřineslo nic dobrého." (Stephen Hawking)

20. kapitola - Konec iluzí


Pátého září 2096 (3 roky společného soužití)
Lopdap, O-Drox
Drox jménem Planak seběhl schody a stanul na půlkruhovém vydlážděném náměstíčku. Před ním se nacházel vstup do stříbřitě lesklé budovy Sborovny správců řídících národ, šedesátipatrového komplexu o rozloze jednoho kilometru čtverečního.

Jakmile prošel honosným portálem, ovanul ho příjemně chladný závan vzduchu. Nenápadně vytáhl z kapsy malý oválný předmět a upustil ho na zem. Nad vstupními dveřmi se nalézalo několik senzorů. Když dopadl předmět na podlahu, hned několik baněk se natočilo tím směrem a vstupní halou se rozeznělo pronikavé skřípání - poplach!

Drox se rozeběhl a náhle se rozdvojil, jakoby se během vteřiny naklonoval. Oba jedinci se opět rozdvojili a kopie se dělily dál. Za minutu už byla ve vestibulu stovka stejných Droxů a všichni běželi k antigravitačnímu výtahu. Odněkud vyběhla pětice Droxů v černozelených uniformách. Okamžitě spustili palbu ze zbraní, které měli každý připevněné na obou předloktích. Malé červené kuličky, kapsle nabyté obrovským množstvím elektrické energie, zasypaly početnou skupinu vetřelců. I přes obrovskou palebnou sílu ochranky, vběhlo na prostornou plošinu dvacet nezvaných hostů, jeden zapnul antigravitační pole a vzápětí skupina stoupala rychle vzhůru.

Takovýto útok nikdo nečekal. Proč se také na O-Droxu bát nějakých výtržností, či dokonce napadení? Vlastně i pětičlenná stráž ve vstupní hale byla výjimkou. I přes nepotřebu obrany před narušiteli byla budova značně zabezpečená. Útočníci však měli celou akci naplánovanou a bezpečnostní systémy znali dokonale.

Malá skupinka se ve vstupní hale oddělila a dostala se do prostor, kde se nacházel centrální systém budovy. Jeden z Droxů zapnul nějaké zařízení, které zneškodnilo většinu senzorů. Druhý přiložil k elektronickému zámku dlaň, v níž držel malý předmět. Ten přístroj se napojil na rozhraní zámku a během několika vteřin zneškodnil ochranný software. Dveře se otevřely a oni vstoupili dovnitř. Jistě by se mohli pokusit zlomit obranný systém budovy pomocí ovládacích panelů. Mnohem jistější a rychlejší však byl jiný způsob. Přízemím Sborovny správců řídících národ otřásl výbuch. Místnost s obrannými systémy už neexistovala. Útočníci u sebe měli výbušniny a obětovali se pro hladký průběh mise.

Druhá skupina vetřelců vystoupila v posledním patře, proběhla chodbou, jak nejrychleji jen Droxové zvládli - rychlostí patnáct metrů za sekundu - a vstoupila do luxusní kanceláře s kruhovým půdorysem. V místnosti byl jediný Drox, který se je hned pokusil zneškodnit podobnou zbraní jako strážci dole ve vestibulu. Zastřelil šest útočníků, další se na něj však vrhli, vyrvali mu zbraň z ruky a znehybnili ho.

"Co tady děláte? Nebo spíš, co tady děláš Planaku ty a tvé kopie?" zeptal se v droxsštině napadený Drox. Odpovědí mu byl pohled plný hněvu, na Droxy dost nezvyklé. "Jak ses opovážil použít kvantový projektor?" Pak ho jedna z Planakových kopií omráčila výbojem z taseru.

Použití kvantového projektoru bylo nemyslitelné, trestné. Nikdo ho nikdy nepoužil bez dovolení lidu. Byl využit jen několikrát, vždy pouze kvůli bezpečí obyvatel nebo pro vědecké účely. Kvantový projektor dokázal vytvořit ze subatomárních částic přesný a hmotný obraz reálného, již existujícího objektu. Prakticky vytvořil kopii čehokoliv. Na přepravu Droxů ani materiálu však nemohl být využit. Kopie byla vždy nestabilní a moc dlouho nevydržela. Životnost závisela na složitosti a velikosti objektu, nic ale nevydrželo déle než několik minut.

Planak si toho byl vědom, a proto se pustil okamžitě do práce. Zasedl ke stolu, nasadil si rukavice s akcelerátory na konečkách prstů a vyvolal hologramovou obrazovku. Protože byl členem Správního sboru, měl přístup ke všem datům a mohl se v operačním systému pohybovat bez zábran. Vypnul bezpečnostní poplach a místo něj zapnul požární. Přístroje i AI budovy dostaly své úkoly, a tak jim nikdo nevymluvil, že poplach byl spuštěn záměrně a je falešný. Všichni museli z budovy ven… kromě Planaka samozřejmě. Uzamkl místnost, ve které se nacházel a začal rozesílat příkazy svým stoupencům do všech institucí.

Jeho kopie zatím vysílaly fiktivní autorizační kódy, vytáčely neexistující linky, vytvářely v globální síti obrazy neexistujících AI. Dělaly všemožné obstrukce, jen aby na chvíli zmátly droxský lid a přetížily síť.

Kopie se začaly pomalu hroutit a jedna za druhou odpadaly. Doslova se vypařily před očima. Svou práci však zvládli vykonat, a tak měl Planak volné ruce.

"Co to děláte?!" zařval z interkomu reprezentant Sborovny správců řídících národ, dnešní formální nejvyšší vůdce Droxů.

Planak nepřestával vyťukávat příkazy a přitom řekl: "Takhle to nejde dál. Už nemůžeme nadále tolerovat to, jak nás lidé pomalu zevnitř ničí. Mám na všech důležitých postech své přívržence. Máme za to, že postup Sborovny není dost rychlý a razantní. Nemůžeme čekat. Musím to udělat takhle, jinak to nejde. Omlouvám se."

Planakův kolega se vzpouzel: "Ale to je přece proti našim zvykům! Nemůžete…"

Planak ho odpojil a interkom vypnul. Svůj úkol už takřka splnil.

Nový grafický kabát #2

29. června 2012 v 21:00 | Sheppard |  Oznámení
Se začátkem prázdnin se mění i vzhled blogu. Tentokrát jsem zvolil něco světlejšího. Ano, čtete správně - udělal jsem si ho sám. Není to nic okouzlujícího, protože to moc neumím a teprve se učím. Doufám, že je to přehledné. Techniku umisťování jsem okoukal od C.V.O.K.

19. kapitola – Soužití dvou civilizací

23. června 2012 v 18:00 | Sheppard |  Setkání dvou civilizací
"Kdyby nás navštívili mimozemšťané, dopadlo by to podobně, jako když Kolumbus přistál v Americe, což také domorodým obyvatelům nepřineslo nic dobrého." (Stephen Hawking)

19. kapitola - Soužití dvou civilizací


Duben 2093 - září 2096
Země, O-Drox
Počáteční nadšení začalo pomalu ustupovat. Nejprve se dvě odlišné rasy jen oťukávaly a poznávaly se navzájem. Čím více se propojovaly, tím bylo více možností střetu zájmů nebo názorů. I přes regulaci se začaly ovlivňovat naprosto odlišné systémy ekonomiky, hospodářství, politiky, práva a dalších odvětví.

Někteří lidé ztráceli mantinely slušného chování a začali porušovat některé normy a doporučení. Různí vlivní lidé se snažili prorazit na O-Drox, což se zprvu nedařilo, pak ale situace změnila a mnoho podnikatelů a politiků začalo uplatňovat svůj vliv na planetě Droxů. Oběma směry proudily neprůhledné převody, rozjel se černý trh a neřízená migrace.

Droxské i pozemské kontrolní orgány ztrácely postupně kontrolu. V mnoha státech se dostávali Droxové do řídících funkcí, protože voliči už byli znechuceni lidmi. Droxové byli vskutku velice zodpovědní a na co sáhli, to se zlepšilo. Naopak na O-Droxu se po stovkách let rozvinula opět kriminalita a Droxové, kteří na takovouto situaci nebyli připraveni, museli povolat lidi a upravit své zákony.

Po dvou letech od přistání droxských lodí vyjádřilo několik lidí a Droxů své obavy. Nikdo však již nemohl zvládnout kontrolovat transport jedinců, zboží, informací a peněz. Pár vychytralých podnikatelů využilo mezery ve smlouvách, zřídilo soukromou dopravní korporaci a vyhradilo si monopol na přepravu všeho.

Naivní Droxové pomalu prozírali. Idylka se měnila přímo před očima v chaos. Droxský národ už nebyl v otázkách meziplanetární politiky jednotný. Ozývaly se hlasy, aby se obě rasy co nejvíce izolovaly. Život Droxů se znepříjemňoval. Všechny protesty obyvatel byly tlumeny argumenty o prospěšnosti spolupráce, pravda však byla taková, že statistiky na O-Droxu se začaly zhoršovat v mnoha směrech.

Šestnáctého února 2096 se na Zemi v Somálsku stala nepěkná věc. Pro média senzace, pro vzájemné vztahy Droxů a lidí roznětka vyvolávající řetězovou reakci. Poblíž právě probíhající bitvy státní armády a opozičních povstalců prolétala na pravidelné lince droxská loď, přepravující Droxy z Madagaskaru do Evropské federální republiky. Jedna z bojujících stran usoudila, že se jedná o nepřátelský letoun a jeden z pilotů dostal rozkaz sestřelit ji. Zastaralé senzory ani po přiblížení nerozpoznaly rozdíl a pilota v zápalu boje nepřekvapila ani značná vzdálenost té lodi od ohniska bojů. A navíc nebyl vycvičen k přemýšlení a uvažování, ale k poslouchání příkazů a rychlému zneškodnění nepřítele. Vystřelil. Mimozemská loď byla sice technicky dokonalejší, proti zbraním však byla naprosto bezbranná. První raketě se ještě stihl pilot vyhnout, druhá už ale našla svůj cíl. Droxské lodi se podařilo nouzově přistát a nikdo na palubě nebyl zraněn.

Po tomto incidentu získali odpůrci skloubení civilizací v droxských řadách převahu. Sborovna správců řídících národ narychlo sepsala návrh a vyhlásila referendum pro všechny Droxy. Návrhy na změnu meziplanetární politiky byly těsnou většinou schváleny.

V následujících měsících to vřelo nejen mezi diplomaty obou ras, ale i veřejnost každé z planet se názorově rozpoltila. Počáteční nadšení se zcela vytratilo a mezi civilizacemi to začalo vřít.

18. kapitola – Emigrant

16. června 2012 v 18:00 | Sheppard |  Setkání dvou civilizací
"Kdyby nás navštívili mimozemšťané, dopadlo by to podobně, jako když Kolumbus přistál v Americe, což také domorodým obyvatelům nepřineslo nic dobrého." (Stephen Hawking)

18. kapitola - Emigrant


Loď třídy Gafaral se vnořila do útrob hangáru obrovské orbitální stanice. Po chvíli manévrování zaplula na určené místo a ze stěny vyjel přechodový tunel, který se s mírným zaduněním přitiskl ke dveřím lodi.

Aiden usoudil, že už jsou asi na stanici, ale byl bezradný, tady jeho plán končil. Otevřely se dveře do přepravního prostoru a vstoupili dva Droxové. Boocks uslyšel skřeky, ale bez tlumočnického zařízení neměl ponětí, o čem se ti dva baví. Než však stihl o něčem uvažovat, odsunul jeden z Droxů bednu a díval se pozemšťanovi přímo do očí. Drox byl zřejmě vyveden z míry. Netušil, co to má znamenat.

Dva žlutí tvorové pomohli Aidenovi na nohy. A zatímco jeden kapitána držel pevně za rameno, druhý někam odešel. Pak se vrátil s tlumočnickým přístrojem. Aiden si ho vzal, nasadil si sluchátka a rozvažoval, co má říct, aby si nemysleli, že má zlé úmysly.

"Objevili vás senzory stanice. Co tu děláte?" otázal se rozčíleně jeden z Droxů.

Aidenovi vyvstaly na čele krůpěje potu. Jestli tohle nevyjde, pošlou ho zpět na Zem a už se sem nikdy nepodívá. "Já potřebuju… chci tu zůstat." Se strachem očekával jejich reakci, ale když nic neříkali a nezdáli se být pobouření nebo naštvaní, dodal: "Prosím vás o azyl. Nechci být na Zemi, tady mi bylo mnohem lépe. Mám své důvody. Prosím!"

Droxové se na sebe podívali a pak jeden z nich řekl: "O tom my nemůžeme rozhodnout. Zavedeme vás k nově zřízenému diplomatickému orgánu. Jim budete moci přednést svou žádost."

Boocks spolu se svým doprovodem opustil hangár a zamířil kamsi do útrob stanice. V jedné místnosti stál uprostřed metr vysoký panel a kolem něj kruhová plošina o průměru šest metrů, která převyšovala podlahu jen o pár centimetrů. Byl to vlastně jen takový stupínek. Droxové přistoupili blíž k panelu. Jeden pokynul Aidenovi, aby vstoupil do kruhu, a když tak učinil, druhý vyťukal na displej příkaz. Na zlomek vteřiny místností probleskl záblesk a vzápětí se všichni tři ocitli na jiném místě. Panel i plošina tu také byly, ale místnost vypadala jinak.

"Jsme na O-Droxu v Lopdapu. Pokročili jsme ve výzkumu toho záření, takže jsme nyní schopni využívat ho i pro přenos menšího množství hmoty na kratší vzdálenosti s dokonalou přesností. Velice to urychlí přepravu z vesmíru na povrch i v rámci této planety."

Droxové kapitána přepravili malým plavidlem k budově, kde sídlil diplomatický výbor.

* * *

"… takže i když se vaše jednání zdá být neopodstatněné a nerozvážné, neporušil jste žádnou stávající dohodu," domluvil konečně droxský diplomat. Aiden se v duchu zaradoval, Drox se ale jen na okamžik zamyslel a pak pokračoval: "Jenže naše národy, jak pozemšťané, tak i Droxové, chtějí regulovat počet příslušníků druhé rasy na své planetě a mít o nich neustále přehled. Svým jednáním jste celé vyjednávání zkomplikoval. Vaši nadřízení mi řekli, že vás do vyslaneckého týmu nezařadili. Sice jste neporušil žádnou dohodu, ale zároveň jste se neřídil nařízeními vašich nadřízených."

Aiden mu skočil do řeči: "Ale ani mi nezakázali sem letět."

Drox zvýšil hlas, aby vyjádřil svou autoritu a pokračoval: "Vstoupil jste bez povolení na palubu jedné z našich lodí."
"A kdybych se předem zeptal, dovolila by mi to posádka té lodi? Když neexistuje zatím žádná dohoda o přepravě jedinců mezi planetami…" pokrčil výmluvně rameny Aiden. Po chvíli se až zastyděl, že takto zneužil droxské dobrosrdečnosti. Ale otázka splnila svůj účel.

Drox byl v úzkých. "No asi, tedy určitě by vám dovolili vstoupit na palubu a nemohli by vám zakázat přepravit se sem." Tohle handrkování by se mohlo táhnout klidně donekonečna. Bylo potřeba ukončit tento zbytečný případ a soustředit se na důležitější věci v meziplanetární diplomacii. Drox vyčerpaně řekl: "Zavolám ještě jednou vašim nadřízeným, a když budou trvat na vašem návratu, eskortujeme vás zpět na Zemi."

Spustil holografickou obrazovku nad svým stolem a zapnul interdimenzionální vysílací kanál. Před Aidenem se objevila tvář nějaké ženy, zřejmě příslušnice několika set členného pozemského diplomatického týmu.

Aiden narovinu řekl: "Hele můžete se v tom šťourat, jak chcete. Tohle je nevyřešitelný případ. A jo, možná si jednou vynutíte můj návrat, ale k čemu to bude. Vy mě nepotřebujete, nechte to být. Dovolte mi zůstat a nebudu se vám nikdy plést do cesty."

Žena se vyhnula přímé odpovědi, řekla, že se ozve a vypnula komunikátor. Od té doby se již nikdo Aidenovi neozval. On se pomalu zabydlel na O-Droxu. Za několik dní byla uzavřena smlouva o migraci, jež byla překvapivě benevolentní. Aiden získal přesně podle předpisů status občana O-Droxu, takže ho už nikdo ze Země nemohl přinutit k návratu.

17. kapitola – Meziplanetární diplomacie

9. června 2012 v 18:00 | Sheppard |  Setkání dvou civilizací
"Kdyby nás navštívili mimozemšťané, dopadlo by to podobně, jako když Kolumbus přistál v Americe, což také domorodým obyvatelům nepřineslo nic dobrého." (Stephen Hawking)

17. kapitola - Meziplanetární diplomacie


Aiden seděl v přeplněném autobuse a přemítal. Tohle přece není ten svět, ve kterém donedávna žil, ale… ano! Život na této planetě mu dříve připadal úplně normální. Vlastně, jak se dá definovat "normální"? Lidé ve všech dobách mohli na tu svou nadávat, jak je prohnilá a zkažená. Ale on má nyní, jako první člověk v historii, srovnání… může konfrontovat lidskou rasu s civilizací Droxů. A tento pomyslný souboj dopadl v očích Aidena Boockse jasně. Pozemšťané se nemohou Droxům v žádném ohledu rovnat, ať už se jedná o fyzickou, duševní, technickou nebo morální vyspělost. Je to jako srovnávat lidi a mravence.

Aiden vystoupil v New Yorku na hlavním nádraží, pak asi hodinu bloumal po nákupním centru a posléze se vydal do Střediska kontroly vesmírných letů. Na vrátnici ukázal svou propustku a vešel do budovy. Mnoha chodbami se dostal až ke dveřím provizorního operačního štábu. Mávl rukou před čidlem, z něhož vedl signál ke zvonku uvnitř místnosti.

"Vstupte," ozvalo se z reproduktoru vedle dveří.

Aiden vstoupil do velké místnosti. Bylo tu několik lidí plnících horlivě své úkoly. Boocks přistoupil ke stolu, za nímž seděl postarší muž, podle legitimace velvyslanec OSN.

"Posaďte se. Co byste rád, pane Boocksi?" otázal se přívětivým tónem.

Aiden si sedl a řekl suše: "Chtěl bych na O-Drox. Je mi jedno, jestli jako vyslanec nebo jako poskok. Prostě tam chci."

Muž v křesle se narovnal a zamračil se. Pak velice přátelsky pronesl: "Nebuď tak zbrklý, synu. Vždyť jste se sotva vrátili. Myslel jsem, že budete chtít strávit nějaký čas s rodinou. A navíc… my vás potřebujeme tady."

Boocks se dlouze zadíval do země, pak se zhluboka nadechl a podíval se velvyslancovi do očí. "Chci na O-Drox, prosím!"

Muž pokrčil rameny a řekl: "No tak tedy dobrá. Dejme tomu, že přehlédneme to, že nemáte žádné vzdělání v oboru. Z úcty k prvnímu muži, který spatřil Droxy, bude jistě většina hlasovat pro vaše dosazení na plánovanou ambasádu. Když to tak chcete…"

Aiden se postavil, poděkoval a odešel. Další dny trávil tím, že pozoroval dění v New Yorku a naslouchal rozhovorům pozemských vědců s jejich droxskými protějšky. Byl doslova fascinován jejich vyspělostí, uzavřel se do sebe, s nikým nemluvil, novinářům neposkytoval rozhovory.

Chtěl se na O-Drox vrátit, ne tam jet na návštěvu. Protože tam se cítil být doma, to Země mu připadala cizí.

* * *

Aiden seděl u stolu ve svém pokoji v hotelu a dopřával si pořádnou večeři, když mu zazvonil mobil.

"Boocks, prosím," pronesl.

Muž na druhé straně byl onen velvyslanec OSN, s kterým před několika dny mluvil.

Řekl: "Dobrý večer, pane Boocksi. Světová diplomatická rada právě jednala o vašem přiřazení k vyslaneckému týmu. Je mi líto, ale vaši žádost zamítli. Tedy alespoň prozatím. Určitě vás dají do některého z dalších turnusů."

Aiden poděkoval za vyřízení zprávy, přerušil hovor a vší silou mrštil mobilem do rohu místnosti. Zuřil, byl neskutečně naštvaný a nehodlal to takhle nechat. Už tu nemohl dále jen tak trčet. Když se trochu uklidnil, začal osnovat plán.

Když psal vzkaz svým kolegům, mumlal si obsah: … Je to riskantní, ale snad to vyjde. Až tohle budete číst, už tady nebudu. Nastavil automatické odeslání za dvacet čtyři hodin a vypnul počítač.

Přes noc se snažil spát, ale moc to nešlo. Ráno vyrazil do Střediska kontroly vesmírných letů. Díky své legitimaci prošel takřka bez povšimnutí. Veškeré dění pozorně sledoval, a tak věděl, že dnes, konkrétně za dvacet minut, odlétá jedna droxská loď zpět na O-Drox. Vplížit se do hangáru nebyl žádný problém - strážníci byli štěstím bez sebe, když se mohli s velkým kapitánem Boocksem vyfotit. Droxskou technologii dobře znal. Otevřel dveře, vstoupil na palubu lodi třídy Gafaral a ukryl se mezi bednami v nákladovém prostoru.

Zanedlouho přišli Droxové. Nastartovali motory, strop hangáru se rozevřel a loď plynule vyletěla z budovy. Aiden výborně využil své slávy, značného chaosu v celém New Yorku a ve Středisku a toho, že loď třídy Gafaral neměla palubní senzory známek života. O jeho zmizení se dozvědí jako první až jeho přátelé, ale to už dávno bude pryč. Odlétal, vracel se, zpět na O-Drox stejnou lodí, kterou přiletěl na Zemi, aby zjistil, že není jeho domovem.

16. kapitola – Domov, sladký domov

2. června 2012 v 18:00 | Sheppard |  Setkání dvou civilizací
"Kdyby nás navštívili mimozemšťané, dopadlo by to podobně, jako když Kolumbus přistál v Americe, což také domorodým obyvatelům nepřineslo nic dobrého." (Stephen Hawking)

16. kapitola - Domov, sladký domov


"Tak jsme tady, kapitáne Boocksi," vzbudil Aidena řidičův hlas.

Protřel si oči a snažil se přijít na to, kde se nachází. Pak mu došlo, že jel domů. Poděkoval řidiči za odvoz a vystoupil z vozu, který se hned rozjel zpět do New Yorku. Pomalu kráčel po pěšině ke dveřím pěkného rodinného domku. Nic se nezměnilo, vše bylo na svém místě. Aiden se nemohl nabažit pohledu na poštovní schránku, pečlivě zastřižené keře, rohožku. Všechny tyto věci v něm vyvolaly příjemný pocit, pocit domova a bezpečí. Když došel ke dveřím, zastavil se a rozhodoval se, co udělat. Má zaťukat? Ví vůbec Doris, že se vrátil? Třeba to ještě neslyšela. Nakonec se rozhodl, že svou ženu překvapí. Otevřel tiše dveře a vstoupil dovnitř.

Opatrně našlapoval, aby se neprozradil, v předsíni se zastavil a zaposlouchal se. Z kuchyně se ozývalo klapání nože - Doris byla tam. Aiden zrychlil kroky a než vstoupil, málem se začal smát. Pak vklouzl do kuchyně, manželka si ho nevšimla, a tak přišel až k ní a zakryl jí oči. Chtěla se ohnat nožem, tento reflex však Aiden čekal a včas jí ruku zachytil.

Nahlas řekl: "Překvápko!"

Doris ho podle hlasu hned poznala. Otočila se, dlouze se na něj podívala a pak ho objala.

Vytryskly jí slzy z očí a zašeptala: "Mysleli jsme, že už se nevrátíš. Bylo to hrozné, hlavně zezačátku. Nikdo nevěděl, co se stalo."

Aiden přitiskl její hlavu na své rameno a ujistil ji: "Už je to dobré, jsem tu." Pak si ale povšiml, že Doris pláče stále víc a víc. To ho zneklidnilo. "Co se děje, zlato?" zeptal se.

Žena si sedla ke stolu, a tak si Aiden přisedl a pozorně poslouchal. Jeho manželka jen stěží pronášela mezi vzlyky slova, která se v rozrušení snažila volit co nejvhodněji. "Víš… opravdu jsme nevěděli ani… nevěděli jsme, jestli žiješ. Bylo to pro nás opravdu těžké. A… Aiden, náš syn, je ještě moc malý. Musela… jsem mu říct, že se jeho táta už možná nevrátí. Nevěděla jsem, co si mám počít. Úřady tě prohlásily za mrtvého… A…" Hlas se jí vytratil a nemohla dál pokračovat. Trochu se uklidnila a pokračovala: "Tom mi byl oporou, a tak jsem…"

Aidena polilo horko, byl značně rozčilený a hlavně nevěděl, co říct. Tom Rothman byl jeho známý, měl Boocksovi rád. Aidena by v životě ani nenapadlo, že by mohl něco mít s jeho ženou. Nemohl tomu uvěřit. Zmohl se jen na prosté: "Co?"

"Promiň, ale nevěděla jsem, co je s tebou. A on nám hodně pomohl… ale teď…" opět ztratila hlas a opět se rozbrečela.

Aiden se cítil hrozně. Sice měl částečně porozumění, ale ovládl ho vztek a zklamání. Vstal od stolu a chystal se odejít, když prosklenými dveřmi zahlédl svého dvouletého syna, jak spí ve svém pokoji. Zastavil se a dlouze se na něj podíval. Pak beze slova odešel z domu.

Doris zašeptala do prázdna: "Odpusť."

Aiden šel do místní hospody. Celou cestu se snažil přemýšlet, ale nešlo mu to.

Hned, jak vstoupil, se mu postavil do cesty jeden chlápek, jeho kamarád, a vyhrknul: "Aidene! Jsi to ty? Chlapi, podívejte, kdo přišel. Aidene, jsi teď celebrita. Co tě přivádí právě sem? Jsme rádi, že ses zastavil! A že jsi zvolil náš podnik jako jedno z prvních míst, to je od tebe pěkný. Posaď se."

Ostatní muži v hospodě obrátili svou pozornost na muže, který na Zem přivedl mimozemskou návštěvu. Aiden se posadil k barpultu a snažil se vypadat alespoň trochu vesele.

"Rozhodl jsem se zastavit se u starých známých," řekl Boocks.

Zatímco popíjel pivo, bavil se se svým přítelem. Pak ho ale přemohly emoce a už neměl sílu dále se přetvařovat. Pohroužil se do svých myšlenek, z kterých ho vytrhl až hlas kamaráda.

"Co se děje? Vypadáš strašně," zeptal se ho znepokojeným tónem.

Aiden se mu zahleděl do očí, pak odvrátil pohled kamsi pryč a řekl: "Doris… sakra, jak jen to říct… má žena má poměr s jedním naším známým. Už mě nemiluje… chápu, že si celý svět myslel, že jsme mrtví, ale já na ni myslel každý den."

"Aha, promiň, kámo, to jsem netušil. Ani nevíš, jak mě to mrzí," utěšoval ho přítel.

Vtom se v televizi objevily záběry střetu nějakých demonstrantů s policisty. Ti protestující byli odpůrci styku s Droxy. Byli přesvědčeni, že to nepřinese nic dobrého, a tak se rozhodli protestovat u Úřadu vlády. Demonstrace byla potlačena silou. A pak běžely další záběry - sebevražedný atentátník, zbrojení země, ve které je chudoba a další nepěkné události.

Aidenovo rozčílení nebylo způsobeno jen nevěrou jeho manželky, ale všemi ohavnostmi tohoto světa. Boocks nyní viděl obě civilizace v brutálním kontrastu. Na jedné straně bezchybná rasa, která je takřka u cíle svého vývoje a na straně druhé, v porovnání s tou první, neuvěřitelně nevyspělá rasa, ve své podstatě příšerně primitivní a barbarská.

Deštivý den

1. června 2012 v 20:00 | Sheppard |  Samostatné příběhy
Poznámka: Líčení do školy na téma ''Deštivý den''.


Blížící se temná mračna vrhla na zem šál. Sluneční paprsky se marně snaží probít skrz ta hrozivě vypadající oblaka. Na stromech se nepohne ani lísteček… ticho před bouří nevěstí nic dobrého. Vzduch se pomalu sytí vodní párou, při nádechu ta vlhkost člověka přímo praští do nosu. Světla je čím dál méně, naopak přibývá šero a mraky se nemilosrdně blíží. Při pohledu na tu tmavomodrou bariéru není člověku zrovna dvakrát veselo, ba naopak, je to vskutku depresivní. Venku panuje nesnesitelné dusno, je tam jako v prádelně.

Najednou… prudký poryv větru, který sice ihned oslabuje, ale neochabne úplně. Vítr duje vytrvale dál. První kapka dopadá na zem. A další a další… je jich čím dál tím víc. Kapičky se tříští o vyprahlou půdu, čímž vzniká jakési poetické jemné pleskání, a vsakují se. V dálce se zablýsklo a po napjatém okamžiku je slyšet nepatrný hrom, který se ovšem hned vytratí z doslechu jako nějaký tajemný fantom.

Provazce vody bijí prudce do země, zatímco se meluzína hbitě proplétá zákoutími a vyluzuje ponuré tóny, až z toho naskakuje husí kůže. Přes kvanta vody není vidět ani na protější stranu ulice. Půda se už ani nesnaží příval vody vstřebat, jako by rezignovala a jen vyčkávala, co se stane dál. Na hladině kaluží vytváří kapičky hotové divadlo. Vypadá to, že kolečka na loužích tancují do rytmu blesků.

Další oslepující pruh se vyrýsuje na tmavé obloze, následován prudkým zahřměním způsobujícím řinčení oken, až se z toho člověku tají dech. Blesk za bleskem protíná vzduch a vichřice žene kapky bezohledně kupředu. Strach z blesků tkví v jejich nevypočítatelnosti… člověk nikdy neví, kam uhodí.

Tahle průtrž mračen však naštěstí netrvá dlouho. Bouře jako by ztrácela sílu - už nevysílá k zemi tolik dešťových kapek. Také blesků již není tolik a vichr pomalu, ale jistě polevuje. Když se člověk zaposlouchá… neuslyší nic. Kapky již nevyklepávají na parapet svou dešťovou píseň.

Jak rychle bouře přišla, tak rychle se ztratila. Zničehonic se mrak protrhává a vzápětí již proniká na zem onou skulinkou sluneční svit. Oblaka se tříští a vzdalují se. Vtom se kdesi na modrém kousku oblohy objevuje překrásná duha, která vyvolává pocit bezpečí a klidu. Kdo by byl řekl, že variace pár barev může vytvořit něco tak úžasného? Tento malebný přízrak poklidně se vznáše nad obzorem uzavírá pomyslný příběh o bouřce. Kolem se líně otírá už jen slabý vánek a sluníčko svítí zase jako předtím. Jen mokro na zemi je tichým svědkem nedávné bouře. Kdyby rostliny mohly mluvit, jistě by řekly, že to zas tak hrozné nebylo… vždyť déšť přináší vodu a tu my všichni přece nezbytně potřebujeme k životu.