.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

10. kapitola – Život na O-Droxu

21. dubna 2012 v 18:00 | Sheppard |  Setkání dvou civilizací
"Kdyby nás navštívili mimozemšťané, dopadlo by to podobně, jako když Kolumbus přistál v Americe, což také domorodým obyvatelům nepřineslo nic dobrého." (Stephen Hawking)

10. kapitola - Život na O-Droxu


Droxové, kteří s pozemšťany mluvili, zařídili, aby posádka Wagonu 5 byla hned po schůzce ubytována v jednom z lopdapských hotelů. Jeli tím samým vozem, co je přivezl na schůzku. Muži byli naprosto u vytržení. Takřka identicky vyhlížející budovy se tyčily do výšky bezmála pěti set metrů, špičky některých z nich se možná nacházely ve výšce jednoho kilometru nad zemí. Dopravu zajišťovaly osobní vozidla, vlaky jezdící vysoko nad ulicemi a potom jakési pojízdné tunely. Ty měly tu výhodu, že neblokovaly dopravu, protože byly připevněné na kolejnicích po stranách vozovky a přepravní prostor začínal až ve výšce prvního patra. Vozidla tedy mohla plynule projíždět pod tímto futuristicky vyhlížejícím autobusem, i když stál zrovna ve stanici.

Během celé cesty, a že to bylo několik kilometrů, nezahlédl Aiden jedinou nečistotu ani nečinně stojícího Droxa. Zkrátka tato rasa byla tak neuvěřitelně svorná… jednotlivci spolu byli synchronizovaní, celá civilizace se chovala jako jednotný organismus a pouhý pohled do ulic toho byl důkazem. Všude, kde zbylo volné místečko, byly rostliny. Nějaké zelené a občas i žluté nebo modré keře. Boocks si všiml ještě jedné věci, neviděl ani jedinou reklamu. Velké informační obrazovky oznamovaly jen věcné a seriózní informace. Vše bylo tvarově a barevně sladěné a přitom praktické, krásné a zároveň účelné.

Vozidlo odbočilo z hlavní ulice, prokličkovalo mezi sloupy z kamene, ve kterých byly mezi porostem zamaskovány průduchy, a zajelo pod úroveň vozovky do jakési podzemní garáže. Před vchodem takřka neznatelně zabrzdilo - i v dopravních prostředcích byly nainstalovány tlumiče přetížení. Dveře se automaticky odklopily a odsunuly dozadu. Aiden a jeho společníci vystoupili a prošli dveřmi. Ocitli se v rozlehlé síni, kde se nacházela uprostřed kruhová recepce. Jujapak přistoupil k pultu, přiložil zápěstí ke čtečce čipů.

Tyto čipy měli pod kůží v zápěstí všichni Droxové. Velké byly pouhých pár milimetrů a přitom měly mnoho funkcí. Droxové je používali k placení a identifikaci. Zároveň mohli být nositelům čipů sledovány životní funkce, a proto se nemohlo stát, že by například zraněný Drox ležel bez pomoci v nějaké méně frekventované uličce.

Kredity z Jujapakova konta se převedly na účet hotelu během čtyř vteřin.

Přitom pronesl: "Jeden pětilůžkový pokoj pro naše vzácné hosty. Važte si jich, jsou z velké dálky."

Potom pokynul pěti mužům a zavedl je k výtahu. Turbovýtah je vyvezl během okamžiku do dvoustého třicátého pátého patra.

"Všechno potřebné máte na pokoji. Je to nejluxusnější apartmá, asi teď budu v mínusu, ale nechám si to proplatit," zavtipkoval, "náš lid se o vás postará. Buďte tu jako doma," řekl Jujapak, když došli ke dveřím svého pokoje.

Aiden natáhl ruku, Drox zprvu nepochopil, ale pak si vzpomněl. Rozloučili se hezky po lidsku - podáním ruky. Dveře se s tichým cvaknutím rozevřely. Vědec se opřel o veřeje a rozhlížel se po místnosti nebo spíš po sále. Pokoj měl deset metrů na šířku a na délku mohl měřit takových dvacet metrů. Měl oválný tvar, na podlaze ležel nádherný koberec, osvětlení bylo příjemné a přitom více než dostačující. V úrovni hlavy se táhl kolem dokola jakýsi ochoz. Zařízení pokoje bylo vskutku důmyslné.

"Měli bychom políbit zápraží, než vstoupíme do tohohle… salónu," prohodil kapitán.

Palubní inženýr se na něj nechápavě podíval a nadzvedl jedno obočí.

Aiden vysvětlil: "Nechceme si přece znepřátelit místního ducha."

Při těchto slovech vkročil do pokoje.

Hned, jak domluvil, se ozvalo: "Já nejsem duch. Alespoň ne v tom smyslu, jak ho chápete vy."

Boocks se zarazil v půli kroku a zůstal strnule stát. Ostatní se také lekli a ustoupili zpět do hotelové chodby. Kapitán se začal otáčet na místě a hledal osobu, která právě promluvila. Nikde nikdo nebyl.

Hlas se opět ozval: "Jsem vaše osobní AI. Komunikuji s vámi pomocí reproduktorů zabudovaných ve stěnách. Nemůžete mě vidět. Automaticky jsem se napojila na váš komunikátor a tlumočící zařízení. Plynule ovládám vaši řeč. Vyhovím každému vašemu přání. Stačí mě aktivovat zvoleným oslovením. Můžu změnit svůj hlas na mužský, jestli vám to bude příjemnější. Jak mě chcete pojmenovat?"

Aiden byl vyveden z míry a ohromen. Ale vlastně se už tolik nedivil. Bylo to nad jeho chápání… ostatně stejně jako téměř všechno na této planetě. Dnes už toho na něj bylo moc, míra překvapení se přímo úměrně zmenšovala s počtem překvapení a objevů.

Pak se zasmál a pronesl: "No to je teda něco. Máme svou vlastní robotickou hospodyni. Takovéhle služby by měli nabízet v hotelech. Jo, ženský hlas pohladí naše ušní bubínky. Ehm… budeme ti říkat třeba… třeba Sandra. Co ty na to, Sandro?"

Obrátil se ke svým kolegům s tázavým výrazem. Ti na něj jen vytřeštěně zírali.

"Souhlasí. Děkujeme. Až budeme chtít pivo, určitě si o něj řekneme. Tak zatím."

Sandra se přepnula do pohotovostního režimu a pětice mužů si začala prohlížet své apartmá.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama