.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Duben 2012

11. kapitola – Běžný den

28. dubna 2012 v 18:00 | Sheppard |  Setkání dvou civilizací
"Kdyby nás navštívili mimozemšťané, dopadlo by to podobně, jako když Kolumbus přistál v Americe, což také domorodým obyvatelům nepřineslo nic dobrého." (Stephen Hawking)

11. kapitola - Běžný den


Třináctého března 2093 (půl roku od prvního setkání)
Dům pozemšťanů, předměstí Lopdapu, O-Drox
Dny plynuly, zprvu čas ubíhal pomalu, pozemšťané si však postupně zvykali na běžný život na cizí planetě, až jim začaly dny splývat. Byli přestěhováni z hotelu do domku za městem. Neměli nic na práci, a tak alespoň poskytovali místním vědcům informace o Zemi, lidstvu a jeho vědomostech. Muž, který zasvětil profesní život chemii, nyní vykládal o historii, filozofii, politice a všech ostatních oborech. Kapitán Boocks byl nejprve proti poskytování informací z bezpečnostních důvodů, nakonec však podlehl argumentům, že kdyby Droxové chtěli na lidstvo zaútočit, vůbec nic by jim v tom nezabránilo a několik málo údajů by sehrálo pramalou roli. Sice někteří Droxové, i když se to snažili nedávat najevo, jednali trochu povýšeně nebo se smáli lidské vědě, chovali se však velice přátelsky a setkání s jinou rasou, i když primitivnější, pro ně mělo velký význam.

Úvahy o intenzivnějším kontaktu však byly stejně zbytečné, protože Droxové stále neznali způsob, jak se k Zemi dostat. A to byl vlastně ten největší problém. Pět mužů uvízlo na O-Droxu a neměli ani ponětí, zdali se ještě někdy vrátí. Sice měli štěstí, že natrefili na obydlenou planetu, ba dokonce žili mezi vyspělými spoluobyvateli vesmíru, od domova je však dělila ohromná vzdálenost. Na jednu stranu byly šťastní, že přežili a jsou v bezpečí, ale dali by všechno za to, aby se mohli zase vrátit.

Zazvonil budík, Aiden něco zabručel, odtáhl pokrývku a zařval: "Jo, jsem vzhůru! Spokojená?"

"Ano, Aidene. Přichystám snídani," promluvila domovní AI.

Musím si už konečně pořídit budík, který se dá zamáčknout. Tahle ženská je neodbytná, to je hrozný, pomyslel si kapitán.

Celé slunečné dopoledne strávili chlapi z Wagonu 5 hraním rugby na zahradě svého domu. Právě když obědvali, přistálo na ulici před domem malé transportní plavidlo. Vyskočili z něj dva Droxové a namířili si to po příchodovém chodníčku přímo ke dveřím. Aiden právě žvýkal list žvačce, místní delikatesu. Vtom uslyšel zvonek. Vstal tedy od stolu a šel otevřít.

"Dobrý den. Právě obědváme. Nechcete se připojit?" oslovil Droxy stojící přede dveřmi.

Jeden z Droxů pokýval hlavou a pak oba vstoupili do domu.

"Nalil byste nám, prosím, vodu? Dnes je venku opravdu horko," požádal druhý Drox.

Aiden vytáhl ze skříňky dvě sklenice. Jednu postavil pod kohoutek. Čidlo zachytilo přítomnost nádobky a za pět vteřin už byla sklenička naplněná. Stejně tak naplnil kapitán i druhou a podal je Droxům. Pak si sedl ke stolu a dojedl svou porci oběda.

"Zápas začíná za dvacet minut?" ujistil se údržbář z Wagonu 5.

Drox povytáhl z kapsy malý přenosný počítač, dvakrát poklepal na displej a kývl na souhlas.

Aiden řekl: "Půjdeme se ještě převléknout. Zatím můžete nažhavit motory."

Když viděl nechápavý výraz Droxů, vysvětlil: "To se u nás tak říká. Prostě počkejte venku."

Za pár okamžiků už vycházeli muži před dům. Domovní AI se rozloučila a deaktivovala se. Nastoupili do transportéru, kde už seděli Droxové - jejich přátelé. Plavidlo vzlétlo a pilot namířil přímo ke sportovnímu stadionu.

Každý místní týden, tedy devět dní, se konalo utkání dvou týmů v posledním sportu, který byl na planetě provozován. A pětice mužů spolu s droxskými přáteli se pokaždé jezdili dívat.

"A jaké sporty máte u vás?" zeptal se pilot.

Aiden se zamyslel, ale dřív, než mohl něco říci, promluvil jeden z dělníků. "My máme dost sportů a různých her. Jsou jich tisíce. Některé jsou populární více a některé provozuje třeba jen určitý národ. U nás ve Spojených státech je nejrozšířenější baseball."

"A taky fotbal," dodal kapitán Boocks.

"A hokej," zmínil svůj nejoblíbenější sport vědec.

"Jak jen jste mohli zapomenout," podíval se vyčítavě na ostatní palubní inženýr, "na golf. To je královská hra."

"Ne, královská hra je tenis, vždyť na finále Wimbledonu chodí britský král," opravil ho dělník.

Aiden se pousmál a řekl: "Královská hra jsou přece šachy."

Pak se rozpoutal spor o to, který sport je nejkrásnější, nejstarší, nejdůležitější a tak dále. V komunikátoru se ozval hlas Jujapaka. Zněl velice váhavě se špetkou optimismu - Drox zřejmě nechtěl budit falešné naděje, ale přitom měl před sebou jasné důkazy.

"Přátelé, dobře mě poslouchejte! Právě mi přišlo hlášení od týmu ze sekce G. Prý objevili princip toho záření, které přeneslo loď Wagon 5 přes celou galaxii. Chci, abyste se sem co nejdřív dostavili."

10. kapitola – Život na O-Droxu

21. dubna 2012 v 18:00 | Sheppard |  Setkání dvou civilizací
"Kdyby nás navštívili mimozemšťané, dopadlo by to podobně, jako když Kolumbus přistál v Americe, což také domorodým obyvatelům nepřineslo nic dobrého." (Stephen Hawking)

10. kapitola - Život na O-Droxu


Droxové, kteří s pozemšťany mluvili, zařídili, aby posádka Wagonu 5 byla hned po schůzce ubytována v jednom z lopdapských hotelů. Jeli tím samým vozem, co je přivezl na schůzku. Muži byli naprosto u vytržení. Takřka identicky vyhlížející budovy se tyčily do výšky bezmála pěti set metrů, špičky některých z nich se možná nacházely ve výšce jednoho kilometru nad zemí. Dopravu zajišťovaly osobní vozidla, vlaky jezdící vysoko nad ulicemi a potom jakési pojízdné tunely. Ty měly tu výhodu, že neblokovaly dopravu, protože byly připevněné na kolejnicích po stranách vozovky a přepravní prostor začínal až ve výšce prvního patra. Vozidla tedy mohla plynule projíždět pod tímto futuristicky vyhlížejícím autobusem, i když stál zrovna ve stanici.

Během celé cesty, a že to bylo několik kilometrů, nezahlédl Aiden jedinou nečistotu ani nečinně stojícího Droxa. Zkrátka tato rasa byla tak neuvěřitelně svorná… jednotlivci spolu byli synchronizovaní, celá civilizace se chovala jako jednotný organismus a pouhý pohled do ulic toho byl důkazem. Všude, kde zbylo volné místečko, byly rostliny. Nějaké zelené a občas i žluté nebo modré keře. Boocks si všiml ještě jedné věci, neviděl ani jedinou reklamu. Velké informační obrazovky oznamovaly jen věcné a seriózní informace. Vše bylo tvarově a barevně sladěné a přitom praktické, krásné a zároveň účelné.

Vozidlo odbočilo z hlavní ulice, prokličkovalo mezi sloupy z kamene, ve kterých byly mezi porostem zamaskovány průduchy, a zajelo pod úroveň vozovky do jakési podzemní garáže. Před vchodem takřka neznatelně zabrzdilo - i v dopravních prostředcích byly nainstalovány tlumiče přetížení. Dveře se automaticky odklopily a odsunuly dozadu. Aiden a jeho společníci vystoupili a prošli dveřmi. Ocitli se v rozlehlé síni, kde se nacházela uprostřed kruhová recepce. Jujapak přistoupil k pultu, přiložil zápěstí ke čtečce čipů.

Tyto čipy měli pod kůží v zápěstí všichni Droxové. Velké byly pouhých pár milimetrů a přitom měly mnoho funkcí. Droxové je používali k placení a identifikaci. Zároveň mohli být nositelům čipů sledovány životní funkce, a proto se nemohlo stát, že by například zraněný Drox ležel bez pomoci v nějaké méně frekventované uličce.

Kredity z Jujapakova konta se převedly na účet hotelu během čtyř vteřin.

Přitom pronesl: "Jeden pětilůžkový pokoj pro naše vzácné hosty. Važte si jich, jsou z velké dálky."

Potom pokynul pěti mužům a zavedl je k výtahu. Turbovýtah je vyvezl během okamžiku do dvoustého třicátého pátého patra.

"Všechno potřebné máte na pokoji. Je to nejluxusnější apartmá, asi teď budu v mínusu, ale nechám si to proplatit," zavtipkoval, "náš lid se o vás postará. Buďte tu jako doma," řekl Jujapak, když došli ke dveřím svého pokoje.

Aiden natáhl ruku, Drox zprvu nepochopil, ale pak si vzpomněl. Rozloučili se hezky po lidsku - podáním ruky. Dveře se s tichým cvaknutím rozevřely. Vědec se opřel o veřeje a rozhlížel se po místnosti nebo spíš po sále. Pokoj měl deset metrů na šířku a na délku mohl měřit takových dvacet metrů. Měl oválný tvar, na podlaze ležel nádherný koberec, osvětlení bylo příjemné a přitom více než dostačující. V úrovni hlavy se táhl kolem dokola jakýsi ochoz. Zařízení pokoje bylo vskutku důmyslné.

"Měli bychom políbit zápraží, než vstoupíme do tohohle… salónu," prohodil kapitán.

Palubní inženýr se na něj nechápavě podíval a nadzvedl jedno obočí.

Aiden vysvětlil: "Nechceme si přece znepřátelit místního ducha."

Při těchto slovech vkročil do pokoje.

Hned, jak domluvil, se ozvalo: "Já nejsem duch. Alespoň ne v tom smyslu, jak ho chápete vy."

Boocks se zarazil v půli kroku a zůstal strnule stát. Ostatní se také lekli a ustoupili zpět do hotelové chodby. Kapitán se začal otáčet na místě a hledal osobu, která právě promluvila. Nikde nikdo nebyl.

Hlas se opět ozval: "Jsem vaše osobní AI. Komunikuji s vámi pomocí reproduktorů zabudovaných ve stěnách. Nemůžete mě vidět. Automaticky jsem se napojila na váš komunikátor a tlumočící zařízení. Plynule ovládám vaši řeč. Vyhovím každému vašemu přání. Stačí mě aktivovat zvoleným oslovením. Můžu změnit svůj hlas na mužský, jestli vám to bude příjemnější. Jak mě chcete pojmenovat?"

Aiden byl vyveden z míry a ohromen. Ale vlastně se už tolik nedivil. Bylo to nad jeho chápání… ostatně stejně jako téměř všechno na této planetě. Dnes už toho na něj bylo moc, míra překvapení se přímo úměrně zmenšovala s počtem překvapení a objevů.

Pak se zasmál a pronesl: "No to je teda něco. Máme svou vlastní robotickou hospodyni. Takovéhle služby by měli nabízet v hotelech. Jo, ženský hlas pohladí naše ušní bubínky. Ehm… budeme ti říkat třeba… třeba Sandra. Co ty na to, Sandro?"

Obrátil se ke svým kolegům s tázavým výrazem. Ti na něj jen vytřeštěně zírali.

"Souhlasí. Děkujeme. Až budeme chtít pivo, určitě si o něj řekneme. Tak zatím."

Sandra se přepnula do pohotovostního režimu a pětice mužů si začala prohlížet své apartmá.

9. kapitola – Schůzka

14. dubna 2012 v 18:00 | Sheppard |  Setkání dvou civilizací
"Kdyby nás navštívili mimozemšťané, dopadlo by to podobně, jako když Kolumbus přistál v Americe, což také domorodým obyvatelům nepřineslo nic dobrého." (Stephen Hawking)

9. kapitola - Schůzka


Když Aiden vystupoval z vozu, něco mu prosvištělo nad hlavou. Podíval se a ve výšce asi padesáti metrů zahlédl dvě rovnoběžné kolejnice, pod kterými byla zavěšena rychle jedoucí kabina pro pasažéry. Tento dopravní prostředek byl tedy kombinací vlaku a lanovky a uháněl rychlostí dobrých tři sta kilometrů v hodině. Dále kapitán pocítil, jak ho ovanul závan teplého větru. Venku bylo nejméně pětadvacet stupňů celsia a jasná obloha nebránila slunci, které stálo tou dobou asi sedmdesát stupňů nad obzorem, zahřívat vzduch a rozpalovat zemi ještě více.

Pět mužů se přesunulo do budovy, vyjeli do třetího patra a přešli chodbou do jedné z místností. Uprostřed stál kulatý stůl a kolem něj asi patnáct židlí. Na sedmi z nich již seděli Droxové. Lidé a jejich doprovod, Jujapak, Sulmuk a autor překladu, se posadili na druhou stranu stolu. Troje zástěny, kterými vešli, se automaticky zavřely, a tak se dotvořily kruhový půdorys místnosti. Byl to příjemně osvětlený a dobře klimatizovaný prostor. Stěny byly z materiálu připomínajícího dřevo.

"Vítejte na naší planetě jménem O-Drox," začal jeden z diplomatů, nechal cizince informaci vstřebat a pokračoval. "My jsme Droxové. Obýváme tuto planetu již tisíce let. Vězte, že vás chceme poznat a nemáme žádné nepřátelské úmysly. Prosím, představte se nám."

Zařízení tlumočilo droxsštinu v reálném čase, takže pozemšťané slyšeli ve sluchátkách právě to, co Drox říkal. Kapitán zakašlal, aby mohl promluvit čistým hlasem. Opřel se lokty o stůl a naklonil se blíž k těm, kteří seděli naproti němu.

Řekl: "My jsme lidé z planety Země. Vlastně ani nevíme, jak jsme se sem dostali. Blížili jsme se v naší lodi k naší planetě a chystali se přistát, ale něco nás sem přeneslo," pak jakoby ztratil řeč a s nevěřícným zavrtěním hlavy pronesl, "pořád tomu nemůžu uvěřit. Sedím tady, ani nevím kde, a povídám si s… s někým, kdo není člověk. Je toho na mě moc."

Palubní inženýr mu do toho skočil slovy: "A nevíte náhodou, jak se to stalo? Nemůžete nás dostat zpátky domů? Tedy ne, že by se mi tu nelíbilo, rád tu pobudu, ale ani nevím, kde jsme. A naše rodiny a přátelé nás postrádají. Vyjednávání na takovéto úrovni by měli vést velvyslanci a vědci a ne posádka nákladní lodi," pak mu došla slova a on se rezignovaně sesunul do křesla.

"Vím, že to pro vás musí být těžké," řekl utěšujícím hlasem Drox, "uděláme vše pro to, abyste se dostali domů. V současné době nemůžeme ani zjistit, z které jste galaxie."

Z pod stolu vysunul malou klávesnici, stiskl tlačítko a řekl: "Mapa vesmíru, malé měřítko, standardní spektrum."

Místnost potemněla a nad stolem se objevil trojrozměrný obraz galaxie. Několik desítek teček nepravidelně rozesetých v temném mezigalaktickém prostoru. Uprostřed byla vyznačena galaxie, v níž se nalézal O-Drox. Celý obraz pak představoval všech třicet galaxií, jejichž tvar Droxové znali.

"Snad bude vaše galaxie alespoň v naší databázi. Ale pravděpodobnost je mizivá," řekl Drox.

Obraz první galaxie, té, ve které žili Droxové, se zvětšil, aby si ji mohli lidé prohlédnout. Pozemšťané se zarazili.

Vědec řekl: "Počkejte, tohle vypadá úplně jako Mléčná dráha. To je naše galaxie! Naše Slunce je vzdáleno od středu galaxie asi dvacet šest tisíc světelných let."

Všichni Droxové v místnosti se podivili této nanejvýš nepravděpodobné náhodě. Lidé a Droxové pocházejí ze stejné galaxie. Na modelu galaxie se vyznačil pruh, kde se měla Země zhruba nalézat. To bylo ale stále velké rozmezí. Vždyť se Sluneční soustava za dobu, co existují lidé, posunula o jednu tisícinu po kružnici kolem středu galaxie.

Vědec však díky postavení souhvězdí zanedlouho přišel na relativně přesnou polohu Země. To bylo ale stejně k ničemu, protože se O-Drox nacházel v současné době na druhé straně galaxie, nějakých šedesát tisíc světelných let daleko.

8. kapitola – Na O-Drox

7. dubna 2012 v 18:00 | Sheppard |  Setkání dvou civilizací
"Kdyby nás navštívili mimozemšťané, dopadlo by to podobně, jako když Kolumbus přistál v Americe, což také domorodým obyvatelům nepřineslo nic dobrého." (Stephen Hawking)

8. kapitola - Na O-Drox


Aiden si pohrával s knoflíky na své uniformě, když do místnosti vstoupili dva Droxové. Jeden z nich nesl v ruce sedm malých krabiček, ze kterých vycházela změť drátů. Rozdal je pozemšťanům. Sám pak demonstroval využití těchto zařízení. Krabičku přichytil ke svému oblečení a sluchátka si nasadil na uši. Aiden a jeho kolegové udělali totéž. Na krabičce bylo něco jako suchý zip, na látce to drželo pevně. Na konci těch drátů byla sluchátka. Jakmile se dotkla uší, zařízení se aktivovalo. Na drátku byl ještě malý mikrofon.

Drox řekl ve svém jazyce: "Tohle je tlumočnické zařízení. Mělo by to automaticky převádět váš jazyk do našeho a naopak. Funguje to?"

Aiden a jeho přátelé zůstali v oněmění stát beze slova. Kapitán však údiv brzy přemohl. Překvapení vystřídalo nadšení.

"Ano, rozumíme vám. To je neuvěřitelné. Jak jste to udělali?" mluvil překotně.

"Vytáhli jsme z vaší hlavy data z řečového centra vašeho mozku. Nyní si rozumíme. Známe všechna vaše slova a naše ekvivalenty k nim. Musíte nám toho tolik říct. Pojďte za mnou, prosím."

Drox, který hovořil, byl z lingvistického týmu. Ten druhý Drox byl Sulmuk, který se po včerejší pouti do kapitánovy hlavy přihlásil do diplomatického týmu. Odvedli posádku Wagonu 5 do té samé sekce, kde včera přistáli s lodí. Koridorem přešli do odbavovacího perimetru. Mezitím se k nim připojil ještě Jujapak, který měl také tu čest být v diplomatickém týmu, protože byl první, kdo se s návštěvníky setkal.

Všichni Droxové přiložili oči ke skeneru sítnice, aby ověřili svou totožnost. Prošli přes jakýsi turniket až k tunelu spojujícímu vesmírnou stanici a loď. Vstoupili do lodi a výtahem vyjeli přímo na můstek, kde byli další dva Droxové. Jujapak se usadil do křesla uprostřed. Pasažéři zaujali místa na sedačkách vzadu. Umělá inteligence zaznamenala sedící osoby, a proto je hned připoutala bezpečnostními tyčemi a nastavila sedačky do nejpohodlnějších poloh podle výšky, váhy a dalších parametrů sedících.

Loď se odlepila, spojovací hydraulika zasyčela a ramena se zasunula do lodi. Manévrování řídil počítač, který zpracovával data ze senzorů monitorujících okolní objekty mnohem rychleji než Droxský nebo lidský mozek. Vše navíc kontrolovali letoví operátoři ze stanice. Loď proletěla silovým polem dělícím hangár od okolního vesmírného prostoru a vyletěla do vakua. Kapitán lodi, Jujapak, vyťukal příkaz, aby loď započala přibližovací manévr. Motory snížily výkon a malá přepravní loď třídy Munie byla teď přitahována gravitací O-Droxu. Za okamžik už padala takřka kolmo, a tak rychle překonala asi sto padesát kilometrů dělících stanici od nižší orbity. Těsně před vstupem do husté atmosféry loď zase prudce zrychlila, pád takřka okamžitě ustal díky silným motorům. Loď letěla po oběžné dráze, aby se dostala nad místo přistání. Nyní již musel být sestup pomalejší. Motory loď trochu zpomalily a ta se začala pozvolna snášet do atmosféry. S ubývající vzdáleností od povrchu pád opět zrychloval a při nárazu do hustší vrstvy atmosféry se loď odrazila jako žabka ve vodě, trochu nadskočila a pak plynule přešla do finální fáze sestupu. Po chvíli se trysky přetočily o devadesát stupňů kolmo k zemi, aby loď zpomalily. O pár chvil později už kolos dosedal na přistávací rampu, přičemž rozvířil prach v okruhu desítek metrů.

Při pohledu z ptačí perspektivy by se pozorovateli loď jevila jen jako puntík, v porovnání s okolními objekty, s kterými jako by splynul. Skutečně, loď vplula mezi čtyři vysoké a rozlehlé budovy. Lopdap bylo obří město. Ze vzduchu vypadalo jako mikroprocesor, úzké uličky proplétající se mezi budovami a navazující na sebe v pravém úhlu.

Lidé i Droxové vystoupili, prošli halou a na ulici nasedli do velice futuristicky vypadajícího vozidla, které je odvezlo do nedalekého kongresového centra. Lidská delegace se měla sejít se zástupci droxského lidu.

4. díl - Stý osmapadesátý řečník v pořadí

6. dubna 2012 v 15:00 | Sheppard |  Politik žertovný
"… takže kdyby rohlík stál deset tisíc, mohly by se zrušit daně," řekl se zcela klidnou tváří jeden z opozičních poslanců, a tím zakončil svou řeč.

Celá sněmovna ztuhla, protože nikdo nevěděl, jestli to pan Gajza myslel vážně, nebo si jen utahuje. Někteří jeho spolustraníci se nuceně zasmáli. Na programu bylo mnoho dalších řečníků, kteří se snažili plynule mluvit, ale moc jim to nešlo. Pořád okecávali to samé, vařili z vody, nevěděli co říct, protože k danému tématu se toho jednoduše už víc říct ani nedalo. Jenže dostali za úkol zdržovat jednání k zlosti opozice, a tak mluvili a mluvili a mluvili a řečnili.

Situaci zachránil až předseda sněmovny, když se zeptal: "Nechybí někomu hodinky?" a zvednul nad hlavu brýle. Z lavic zazněl neskutečný výtlem, předseda se podíval na předmět ve své ruce a rychle se opravil: "Teda ty… no… jak se tomu říká… brýle."

Na programu byly však ještě další body k projednání, a tak se konečně začalo schylovat k hlasování. Slovní přestřelka skončila a poslanci, teda ti, kteří se dostavili (a že jich nebylo mnoho), zasedli do lavic.

Už se skoro hlasovalo, všichni měli prsty na tlačítkách, když náhle promluvil předseda sněmovny: "Tak bohužel hlasování se odkládá z důvodu vylití limonády do hlasovacího zařízení jednoho z kolegů."