.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Koleje

2. prosince 2011 v 20:00 | Sheppard |  Samostatné příběhy
Neviděl jsem nic jiného než tmu. Ucítil jsem známou vůni, kterou jsem nemohl přiřadit k určitému objektu, ale kterou jsem dobře znal. Náhle jsem pocítil její chladnou ruku. Její dlaň v mé. I když jsem ji neviděl, věděl jsem, že stojí přede mnou. Pak se najednou vytratila.

Pomalu jsem procitl. Probrala mě série facek zapříčiněná mým kamarádem. Otevřel jsem oči. Nalézal jsem se stále ve vlaku. Seděl jsem v kupé se dvěma kamarády. Podíval jsem se ven z okna. Za sklem byla teplota minimálně o dvacet stupňů nižší než ve vlaku. A také byla venku hustá mlha. Muselo být tak půl jedné v noci, protože jeden z kamarádů prohodil něco ve smyslu, že za pár minut budeme vystupovat. Vraceli jsme se nočním spojem z koncertu jedné metalové kapely. Byl jsem unavený a cesta trvala skoro hodinu, tak jsem prostě usnul.

Za chvíli už jsem stál na nástupišti a díval se na odjíždějící rychlík. Hned před nádražím se jeden z kamarádů rozloučil a šel jiným směrem, já a druhý kamarád jsme pokračovali spolu.

"Zase se ti zdálo o Lence, viď?" zeptal se.

Zatajil se mi dech. Začaly se mi potit ruce. Cítil jsem se hrozně. Nevěděl jsem, co mám říct. Asi jsem se i trochu styděl. Nechtěl jsem vypadat jako měkota, co se topí v depresích.

"Jo," odpověděl jsem pravdivě.

Povzbudil mě. Už ani nevím jak, ale byl jsem mu vděčný. Až dva bloky od mého bytu jsme se museli rozloučit. A než jsem se nadál, stál jsem u dveří a strkal klíč do zámku. Dveře klaply stejně jako klapaly vždy, když se vracela z práce. Ach, jak ona milovala svoji práci.

Posadil jsem se na postel. Na okamžik jsem zaváhal, ale nakonec jsem se podíval na její fotku stojící na nočním stolku. Okamžitě jsem se rozplakal. Ani po roce se můj psychický stav nezlepšil. Denně jsem si bral dvě tabletky antidepresiv. Vyzkoušel jsem mnoho prášků a léčebných procesů, ale moc to nepomáhalo. Vstal jsem z postele a plouživým pohybem, jen vzdáleně připomínajícím chůzi, jsem se dobelhal do spíže. Vyndal jsem láhev nějakého tvrdého alkoholu, kterou jsem záhy otevřel. Opět jsem se chystal zkrotit své emoce alkoholem. Takhle jsem to dělal vždy, když mě přepadla deprese. Upil jsem z láhve trochu. Konečně jsem se vzpamatoval.

Ne, nesmím se nechat ovládat. Já o sobě budu rozhodovat, ne chlast. Musím se řídit zdravým rozumem. Ne tou chorobnou závislostí.

S odporem jsem láhev položil zpět na podlahu do spíže. Když jsem zavíral dveře, rozmyslel jsem si to. Vzal jsem láhev a vylil její obsah do záchodové mísy. Ulevilo se mi. Pak jsem si šel lehnout. Téměř okamžitě jsem usnul.

Octl jsem se v nemocnici. Stál jsem na chodbě, pár kroků ode mě stál ve dveřích doktor.

"Nemůžete tam jít! Nechte nás pracovat," domlouval mi zvýšeným tónem.

Odstrčil jsem ho a vběhl na sál. Uprostřed ležela moje žena. Všude kolem byla krev. Několik doktorů a sester se snažilo zachránit jí život. Přistoupil jsem k ní a uchopil ji za ruku. Doktor mě chtěl nejprve odtáhnout, pak si to ale rozmyslel a nechal mě u mé lásky. Přístroj měřící puls začal pískat. Věděl jsem, co to znamená. Konec všech nadějí. Pokusili se ji oživit, ale marně. Dítě zemřelo chvíli poté. Oficiální zpráva uváděla: četné komplikace při porodu.

Probral jsem se. Zase ta strašná noční můra, co mi nedá spát. Podíval jsem se na hodiny. Spal jsem asi čtyři hodiny. Venku byla ještě tma. Ani nevím proč, ale oblékl jsem se a obul si boty. Nazdařbůh jsem vyšel ven z domu a dal se uličkou směrem k opuštěným skladům. Neměl jsem jasný cíl cesty. Mrzlo a navíc poletoval sníh.

Asi za čtvrt hodiny jsem došel na plácek ze tří stran ohraničený halami a z jedné kolejemi. V dáli houkal vlak. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Nikdo tu nebyl. Vtom jsem dostal nápad. Přistoupil jsem ke kolejím, poklekl jsem a posléze jsem si lehnul břichem na zem. Hlavu jsem položil na bližší kolejnici. Díval jsem se na světla zprava přijíždějícího vlaku. Srdce mi bušilo. Moje propočty zněly jasně: v té tmě nemá strojvedoucí šanci mě včas zahlédnout a ubrzdit vlak. Lokomotiva byla asi tak tři sta metrů daleko, když vtom se zleva ze zatáčky vynořil druhý vlak. Byl asi dvě stě metrů daleko.

Vstal jsem rychle a poodstoupil od kolejí. Vždyť se ty dva vlaky srazí. Rozeběhl jsem se co nejrychleji k tomu vlaku, který jel zleva, protože byl blíž. Běžel jsem po kolejích a mával. Brzy si mě strojvedoucí všiml a začal prudce brzdit. Uskočil jsem vlaku z cesty. Začal také hned houkat, a tak si ho za malý okamžik všiml i ten druhý strojvedoucí. Vlak, který začal brzdit jako první se zastavil. Druhý vlak do něj mírně drcnul. Mírné se to zdálo mně, při té hmotnosti to musel být asi silnější náraz. Avšak bez mého zásahu by to dopadlo mnohem hůř. Lokomotivy měly jen mírně zdeformované nárazníky. Oba strojvedoucí překvapeně a vyděšeně vyskočili z kabin.

Zanedlouho přijeli hasiči, záchranná služba i policie. Jen pár lidí utrpělo drobná zranění jako modřiny a podobně. Jeden policista po mně chtěl telefonní číslo. Dal jsem mu ho.

Za pár dní mi volali z městského úřadu, že mi chtějí dát nějaké ocenění. Vyšel o mně článek v novinách a také mi poděkovala společnost vlastnící ty vlaky.

"Raději ani nemyslím na to, co by se stalo, kdybyste tam nebyl. Zachránil jste mnoho životů," řekl mi náměstek primátora, když mi potřásal rukou.

Tato příhoda mě nakopla a já měl zase chuť do života. Na sebevraždu jsem už nikdy ani nepomyslil.
 


Komentáře

1 Lilly Lilly | Web | 3. prosince 2011 v 12:28 | Reagovat

dobře on.. krátké, ale poutavé:)
a dobře i ty, za tak krásnou storku:)

2 Pepa Pepa | 26. ledna 2012 v 17:56 | Reagovat

super pribeh jen tak dál :-)

3 Scana Scana | Web | 7. února 2012 v 23:03 | Reagovat

Vážně super :D hned se jdu mrknout na další tvoje příběhy :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama