.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Kapitola XIV. – Bomba

10. prosince 2011 v 18:00 | Sheppard |  Závod o dobytí Marsu
Lidstvo se toužilo dostat do vesmíru odnepaměti. Spatřit krásu světa pod sebou a prozkoumat to, co se nalézá za oblohou. Mnozí lidé by dali cokoli za to, aby mohli nakouknout do neznáma. 12. dubna 1961 spatřil první člověk Zemi z vesmíru. 20. července 1969 vstoupili lidé na Měsíc. Další metou ve zdolávání vesmíru je Mars.




Kapitola XIV. - Bomba


Celý svět čekal na vyjádření Číny k faktu, že Mars dobyli jako první spojenci. Čínští politici byli zdrženliví a moc se k tomu nevyjadřovali. Jen neochotně uznali, že nechtějí válku a podle své vynucené dohody teď nemají právo na zabrání velkých území na Marsu. Tamní režim však navzdory potupné porážce zachovával před ostatními státy kamennou tvář a mlžil ohledně dalšího postupu.

* * *


Kosmonauti se vzbudili v osm hodin ráno marsovského času. Slunce vyšlo před půl hodinou. Po snídani Nadar všechny odvedl ke skladu.

Řekl: "Počkejte tady, někoho vám představím."

Po chvíli vyvedl ze skladu humanoidního robota a dvě vozítka.

"Tohle je Steve. Dokáže se pohybovat jako my, přijímat a vysílat signál v reálném čase, nemá žádné potřeby kromě nabíjení, které dělá automaticky, když není zaměstnán. A umí zvládnout několik desítek krizových situací zcela automaticky. Například dokáže poskytnout masáž srdce a umělé dýchání, pokud vyhodnotí ohrožení života."

Podal Johnovi bezdrátový joystick.

"A tohle jsou dvě průzkumná vozítka ATB jedna a dva," ukázal na vozítka.

Poté se šli John, George, Sam a Kim připravit na cestu. Pro Dmitrije byl povrch Marsu rájem. Vzal si na pomoc Saru a Steva a vydal se prozkoumávat horniny a odebírat vzorky. Jaromír s Chrisem šli zase dělat pokusy. Tim a Nadar zůstali na základně.

Vozítko jménem Marsbus se rozjelo. John řídil. Každé tři hodiny plánoval krátkou pauzu a výměnu řidičů.

"Och," zaúpěl George, "strašně to drncá."

"Budeš to muset vydržet několik hodin," poznamenal škodolibě John.

"Budeme," zdůraznila poslední slabiku Kim.

Marsbus jel průměrnou rychlostí čtyřicet kilometrů v hodině. Když jel po relativní rovině mohl zrychlit až na padesát kilometrů za hodinu. Často však musel zpomalit na polovinu rychlosti. Třeba když vozítko jelo z kopce nebo naopak stoupalo po často strmých svazích hor. Projížděli kaňony a překonávali pahorky. Díky Johnovu střízlivému a realistickému odhadu, šla cesta podle plánu.

Po úmorných čtrnácti hodinách, strávených v nepříliš pohodlných skafandrech a drncáním po nerovném kamenitém povrchu, dorazili na souřadnice, kde se měla bomba nalézat. Modul tam stál. Už tu stál bezmála půl století.

"Kim, zeptej se, jak se daří ostatním na základně," přikázal John. "Same, Georgi, vezměte z kufru bednu s nářadím. Zběžně to omrkneme, dáme si pauzu a pustíme se do toho."

Přistoupil k modulu. Přeměřil si ho pohledem, jako kdyby to byl živý soupeř. Otevřel bednu s nářadím a vyndal elektrický šroubovák. Zahleděl se do bedny a pak se chvíli prohraboval v přihrádce s nástavci. Konečně jeden z nich vyndal a nasadil na šroubovák.

Ještěže měli s sebou tyhle nové skafandry. V těch starých, které měli kosmonauti na Měsíci nebo při stavbě ISS, by bylo potřeba na každý pohyb vyvinout mnohem větší úsilí. Stejně nebyly nějak extra pohodlné. Pít se muselo brčkem napravo od pusy a jíst se mohla jen kašovitá strava hadičkou nalevo od pusy. Potřebu museli ve skafandrech vykonávat do sáčku. Skafandr byl poskládán z několika vrstev speciálních materiálů chránících před slunečním zářením, nízkým tlakem a teplotou. Skafandr byl vyhříván systémem hadiček všitých do látky na těle kosmonautů. V nich stále protékala kapalina ohřívaná v malé baňce pod kyslíkovými bombami.

John za asistence svých kolegů otevíral víko modulu. Když odšrouboval poslední šroub, uchopil páku a zabral. Odklopil kus kovu, který ho dělil od atomové bomby. Cítil, jak mu buší srdce. Koho by ještě před půl rokem napadlo, že už takhle vzrušující cesta nabere podobu akčního filmu. John přejel pohledem celou dutinu. Díky reflektoru na helmě si svítil zrovna tam, kam se díval. Zamračil se a údivem nevědomky pootevřel pusu. Narovnal se a udělal krok dozadu, aby George a Samuel mohli také nahlédnout dovnitř. Oba ztuhli. Nevěřícně zírali do otvoru.

Kim se rozběhla k nim a snažila se mluvit přes záchvat smíchu: "Hoši, hádejte, co se stalo Timovi. On…" opět se rozesmála. "Chtěl si nalít pití a… Co se děje?" optala se starostlivě, když viděla, jak tam strnule stojí.

John se k ní otočil čelem a řekl naprosto vážně: "Ta bomba, není tu. Jen tenhle nápis."

Na vnitřní stěně modulu bylo napsáno červenou křídou anglicky s několika chybami: BOMBU VYNDAL A ZNEŠKODNIL JEŠTĚ PŘED STARTEM ČÍNSKÝ LIDOVÝ ODBOJ 15. 7. 1986.
 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 8. ledna 2012 v 15:17 | Reagovat

Au... podpásovka!
Jenom tak mimochodem by mě zajímalo, co Tim udělal, že si zasloužil takový výbuch smíchu od KIm :-D

2 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 8. ledna 2012 v 15:44 | Reagovat

To by mě také zajímalo. :-D

3 whitelly whitelly | 8. ledna 2012 v 15:56 | Reagovat

no neni nadherny jak obe strany flagrantne porusiji Outer Space Treaty,ale jen rudi vypadaji jako padousi?

4 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 8. ledna 2012 v 16:18 | Reagovat

To je jedna z myšlenek této povídky. Kdo je skutečně padouch se nakonec ukázalo - politici a generálové.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama