.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Kapitola XIII. – Procházka

3. prosince 2011 v 18:00 | Sheppard |  Závod o dobytí Marsu
Lidstvo se toužilo dostat do vesmíru odnepaměti. Spatřit krásu světa pod sebou a prozkoumat to, co se nalézá za oblohou. Mnozí lidé by dali cokoli za to, aby mohli nakouknout do neznáma. 12. dubna 1961 spatřil první člověk Zemi z vesmíru. 20. července 1969 vstoupili lidé na Měsíc. Další metou ve zdolávání vesmíru je Mars.




Kapitola XIII. - Procházka


Intercom na základně zasyčel a ozvalo se cvaknutí.

"Gratulujeme, dobrá práce! Jsme rádi, že jste dorazili v pořádku na místo. Teď si každý přepněte na svůj kanál."

To už tu jsme osmdesát minut? zeptal se v duchu sám sebe John.

Otočil kolečkem na malém zařízení velikosti krabičky od zápalek, které měl zaháknuté za opaskem. Ve sluchátku uslyšel ženský hlas. Okamžitě ho rozpoznal. Byla to jeho žena, Jenny.

"Ahoj, zlato. Poslouchali jsme tady ve středisku, jak přistáváte. Jsou tu všechny rodiny. Dovolili nám s vámi mluvit. Prý to uslyšíte až za čtyřicet minut. My se máme dobře. Doufám, že ty taky. Chybíš nám. Dávej na sebe pozor."

Předala mikrofon dětem. John uslyšel Jakea a Mikea.

Starší, Jake, řekl: "Tati, stýská se nám. Nezapomeň z Marsu přivézt kámen, jak jsi slíbil."

Mladší, Mike, dodal: "Pozdravuj marťany."

Opět nastala pauza. Ozval se hlas jeho matky.

"Johne, tak jste to dokázali. Jsme na tebe pyšní. Hlavně se ve zdraví vrať."

Nakonec uslyšel tátu.

"Užij si dovolenou na Marsu v tý vile, co tam máte!"

Jeho otec nedával najevo dojetí a snažil se vystupovat chladně a s humorem - jako vždy. John ho však znal a věděl, že ekvivalentem toho vtípku bylo mám tě rád.

Na závěr se rozloučili sborovým: "Ahoj!"

"Miluju tě," dodala tiše Jenny.

John chtěl všem odpovědět. Chtěl říct své drahé polovičce, že ji miluje, pozdravit děti, popovídat si s rodiči. Napadaly ho tisíce slov. Chtěl toho tolik říct, jenže věděl, že odpověď by jim přišla až za hodinu a dvacet minut po jejich vzkazu. A navíc velení dovolovalo jen jeden vzkaz denně, a to až večer. Přepnul vysílačku na normální frekvenci a do pohotovostního režimu. Zavřel oči a představil si všechny, které před chvílí slyšel.

"Taky vás mám rád…" zašeptal a odebral se do hlavní místnosti.

Užíval si každý krok. Konečně zase mohl chodit po nohách. Nebylo to sice jako na Zemi, ale zase nemusel překonávat ochablost svalů. Když se všichni sešli, vyzval je, aby si šli obléknout skafandry. Nebylo nutné pobízet je dvakrát. Všichni už se těšili na první procházku po povrchu.

Vstoupili do přetlakové komory. Pak John otevřel dveře. Chtěl jít jako poslední, ale ostatní mu pokynuli, aby šel jako první. Váhavě se otočil čelem ven.

"No tak, zasloužíš si být prvním člověkem na jiné planetě," vybídla ho Sara.

Překročil práh. Vyšel ven. Nevěděl, co říct. Zahleděl se do země.

"Dostali jsme se až sem. Je to neuvěřitelné. Dokázali jsme se sem dostat, díky spolupráci. Pokud bude žít lidstvo v míru, můžeme se jednou dostat ještě dál. Všechno to záleží na každém z nás. Chci, aby se Mars stal symbolem míru a společného úsilí. Já děkuji Bohu, své rodině a vlastně vám všem, kdo jste pomáhali uskutečnit tuto výpravu. A děkuji i všem, kteří nás v duchu podporovali," pronesl nakonec sebejistě.

Udělal několik kroků vpřed, aby mohli ven i ostatní. Někteří zaváhali, než udělali onen nejslavnější krok ve svém životě. John přepnul na kanál, který se nepřenášel na Zemi. Konečně uvolnil uzdu svým emocím. Slzy štěstí mu stékaly po tváři. Chtělo se mu křičet. Nevěřícně kroutil hlavou. Díval se na západ Slunce na Marsu.

"Dokázali jsme něco tak velkého, ale já si přijdu o to bezvýznamnější oproti celému vesmíru."

Začal poskakovat. Rozběhnul se a běžel, co mu síly stačily. Všichni jásali celých deset minut. Tančili a křičeli radostí.

"Tak fajn lidi, teď se zklidníme a vyfotíme se, jo?" vybídl je Dmitrij.

Postavili se do dvou řad. Ti vepředu si dřepli nebo klekli. Dmitrij rozložil stativ a připevnil na něj fotoaparát. Nastavil samospoušť na dvacet vteřin. Rychle k ostatním naklusal a zařadil se. Fotoaparát fotil každých deset vteřin, takže se mohli vyblbnout a dělat různé pózy. Rus to pak šel vypnout. Přitom jim vyprávěl zajímavou historku.

"Víte, že kapitán Viskočevič je fotící maniak? Prý, když byl poprvé ve vesmíru na ISS, tak za prvních šest hodin svého pobytu vyfotil pět set fotek. Když mi předával foťáky, řekl, ať fotíme, jako o život. Prý si osobně prohlédne všechny fotky, co tu nafotíme. A že jich za tu dobu pořídíme tisíce."

Ještě chvíli se poflakovali kolem základny. Pak nařídil John, aby se vrátili.

Po večeři hráli ve společenské místnosti nějakou hru. Stovky hracích desek a plánků byly uloženy v tabletu. Než ulehli do postelí, John ještě připomenul program na příští dva dny.

"Zítra se já, George, Sam a Kim vydáme zneškodnit tu bombu. Zabere to dva dny. Je to zhruba čtyři sta kilometrů daleko. Takže jedna cesta nám zabere, odhaduji, tak dvanáct až patnáct hodin. Tam přespíme a až to zneškodníme, tak se vrátíme. Číňané mají dorazit za čtyři dny."
 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 8. ledna 2012 v 15:13 | Reagovat

*Chce metál za počet prvních komentářů*
"Pozdravuj marťany..." To bylo fajn. A strašně se mi líbí, že i když jsi kluk, nebojíš se napsat, že chlap brečel. Je fajn vědět, že takový lidé ještě nevymřeli :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama