.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Prosinec 2011

Kapitola XVII. – Operace

31. prosince 2011 v 18:00 | Sheppard |  Závod o dobytí Marsu
Lidstvo se toužilo dostat do vesmíru odnepaměti. Spatřit krásu světa pod sebou a prozkoumat to, co se nalézá za oblohou. Mnozí lidé by dali cokoli za to, aby mohli nakouknout do neznáma. 12. dubna 1961 spatřil první člověk Zemi z vesmíru. 20. července 1969 vstoupili lidé na Měsíc. Další metou ve zdolávání vesmíru je Mars.




Kapitola XVII. - Operace


"Co mu je?" zeptal se John velitele čínské výpravy.

"Při nárazu se zranil. Nic to nebude," odpověděl Tong suše.

John přistoupil k vozítku a sehnul se k sedícímu muži. Viděl, jak se Číňan potí a jak se snaží nedát na sobě znát bolest, kterou zřejmě cítí. John mu položil ruku na rameno a usmál se na něj.

"Jak se cítíš?"

Místo odpovědi muž jen zvedl hlavu, ale pak omdlel a spadl se na zem. John ho popadl a vlekl ke druhému vozítku. Dmitrij ihned přiskočil a pomohl mu.

"Máte v druhém modulu kyslík?" otázal se John Tonga.

"Ano."

"Tak ho přivolejte a počkejte tady. George tu zůstane," kývl na svého kolegu.

Naložili raněného muže do Marsbusu a vyrazili k základně. Dmitrij se spojil se Sarou a popsal jí situaci.

Když po dvou hodinách dorazili na místo, byl Číňan pořád v bezvědomí. Odnesli ho do přetlakové komory a následně ho vysvlékli ze skafandru. Vzali ho na ošetřovnu, kde si Sara předem připravila veškeré nástroje, které bude při zákroku potřebovat. Čínský astronaut měl středně závažné vnitřní krvácení, několik zlomených žeber a vykloubenou ruku. Sara byla velice profesionální. Zákrok prováděla pečlivě. Byla to dobrá lékařka. Uměla se vcítit do pocitů druhého člověka. John si jí velice vážil.

Sáře při operaci pomáhal robot. V jednu chvíli ho dokonce nechala samostatně pracovat. Robotické rameno bylo mnohem pečlivější a přesnější než lidská ruka. Sara mu jen zadávala příkazy, kde má řezat, co má zašít a podobně. Pak zadala robotovi příkaz, aby reguloval dávky infuzního roztoku, průběžně prováděl scan podobný tomografii a kontroloval životní funkce. Operace proběhla bez větších komplikací.

Ani ne za dvě hodiny byla hotová. Nejmodernější lékařské vybavení dokázalo divy. Léky léčili člověka mnohem rychleji a efektivněji než před několika lety. Vyšla z ošetřovny, šla se napít a pak zamířila za Johnem. Byl ve společenské místnosti s ostatními.

Sdělila jim: "Bude v pořádku. Ale kdybys na to nepřišel," podívala se na Johna, "zemřel by. Nicméně až se probere z narkózy, můžete ho převézt k modulu. Tu cestu přežije."

Stalo se přesně tak, jak řekla. Kosmonaut byl převezen zpět ke svým krajanům. Všichni kromě Tonga už byli uvnitř připraveni k letu. Oba velitelé pomohli raněnému nastoupit.

John ještě popřál hodně štěstí při zpáteční cestě.

Pak zasalutoval. Tong mu pozdrav řádně oplatil. Vlezl do modulu a zavřel za sebou poklop. Američané a Rus ustoupili stranou. Pod modulem se začal vířit prach. Odlepil se od země. Vzlétl. Sledovali ho, dokud jim nezmizel z dohledu. Takhle nešťastně skončila Čínská epizoda na Marsu. Až teď si John uvědomil, že Tong měl pravdu. Všechny ty politické výhružky a hádky jsou na úrovni mocnářů. Tohle byli jen kluci, co se chtěli podívat na Rudou planetu. To se jim splnilo. Hlavně, že se vrátí ve zdraví ke svým rodinám.

Nastoupili do Marsbusu a vrátili se na základnu.

Kapitola XVI. – Pomoc

24. prosince 2011 v 18:00 | Sheppard |  Závod o dobytí Marsu
Lidstvo se toužilo dostat do vesmíru odnepaměti. Spatřit krásu světa pod sebou a prozkoumat to, co se nalézá za oblohou. Mnozí lidé by dali cokoli za to, aby mohli nakouknout do neznáma. 12. dubna 1961 spatřil první člověk Zemi z vesmíru. 20. července 1969 vstoupili lidé na Měsíc. Další metou ve zdolávání vesmíru je Mars.





Kapitola XVI. - Pomoc


John, George, Sam a Kim se vrátili na základnu. Byli unavení a naštvaní, že jeli takovou dálku zbytečně. Na druhou stranu byli zase rádi, že nemuseli zneškodňovat atomovou bombu. Zaparkovali vozítko, vystoupili a šli do přetlakové komory. Vydezinfikovali si skafandry a vstoupili do šatny. S úlevou ze sebe shodili tu tíhu. Postupně zamířili do koupelny. John se cítil jako kdyby ho někdo zmlátil. Usedl ztěžka na nafukovací gauč s hrnkem kávy v ruce. Byly to dlouhé dva dny. Zatímco jedna polovina týmu absolvovala vyčerpávající cestu a navíc zbytečně, druhá část se flákala na základně.

Po několika minutách rozjímání se konečně trochu zmátožil. Přejel pohledem po ovládacím panelu základny. Vše bylo v pořádku. Nastavil budík a šel do ložnice. Ostatní už leželi ve spacích pytlích. Zalehl. Takřka okamžitě usnul.

Zhruba za pět hodin se aktivoval intercom. Ozval se vystrašený hlas se zvláštním přízvukem.

"Tady čínská výprava. Stav nouze. Potřebujeme pomoc! Krizová situace. Naše základna je neobyvatelná. Zásoba kyslíku na sto padesát minut. Slyšíte?" opakoval lámanou angličtinou stále dokola.

John se posadil, rozepnul spacák a natáhl se pro sluchátko.

"Tady John Summerfield, velitel spojenecké mise. Vydržte, svolám poradu."

Někteří se již budili, ale několik lidí dál spalo. John rozsvítil světlo, aby se probudili. Oblékl se. Šel si opláchnout obličej studenou vodou, aby se probral. Všichni se sešli ve společenské místnosti. Sesedli se do kroužku jako vždy. Kim naladila kanál a posílila signál.

John aktivoval vysílačku a řekl: "Ehm… slyšíte mě?"

"Tady velitel čínské mise, plukovník Tong. Situace je vážná. Modul je neschopný letu, základna neobyvatelná a zásoba kyslíku se tenčí. Náhradní modul můžeme přivolat až při dalším obletu naší lodě, což je za tři a půl hodiny. Jenže kyslík máme jen na dvě a půl. To nás staví do těžké situace, se kterou si sami nevíme rady. Žádáme vás o pomoc. Sami to nedokážem. Náš plán je, že pojedeme vaším směrem ve vozítku. Vy byste nám jeli naproti se zásobou kyslíku. Tím se dráha zkrátí na polovinu. Podle výpočtů bychom se mohli setkat za dvě hodiny. Co vy na to?" ozval se jiný hlas než předtím plynule anglicky.

John vstřebával informace. Podíval se na ostatní. Z jejich pohledů tušil soucit, ale také obavy.

"Dobře, pomůžeme vám. Ale přivezeme vám zásobu kyslíku pouze na další tři hodiny. Dohlédneme na to, abyste si přivolali druhý modul hned, jak to bude možné."

Pro poslední větu se snažil nalézt správná slova. "Celou dobu s vámi bude zacházeno jako se zajatci!" zdůraznil nakonec svá slova a vypnul vysílačku.

Nyní viděl u ostatních tázaví výraz. Vysvětlil jim tedy svá poslední slova.

"Musel jsem jim dát najevo, že si na ně dáme pozor a nenecháme je potloukat se tu jen tak. Kdo ví, co měli za úkol. Mohli by nás ohrozit. Prostě jen chci, aby si moc nedovolovali. A teď můj plán. Pojedu já, Dmitrij a George. Vyrážíme za deset minut. Vy ostatní si můžete dělat, co chcete. Hlavně zůstaňte na příjmu. Já jdu napumpovat kyslík do bomby."

Rozešli se. John šel do servisního modulu a stiskl tlačítko na mechanické pumpě. Přečerpal část kyslíku z hlavní cisterny do malé kyslíkové lahve. Vytáhl ji ze stojanu a šel s ní do šatny. Oblékl si skafandr.

Prošli přetlakovou komorou a nasedli do Marsbusu. Rozjeli se. George odněkud ze své výstroje vytáhl pistoli. Dmitrij a John se na ní s údivem zahleděli.

George se usmál a řekl: "To mi dali pro případ, kdyby se hodila zbraň. Je to pistole využívající nízkého tlaku okolní atmosféry. Prakticky to vystřelí jako třeba vzduchovka a podtlak vhlavni kulku ještě urychlí."

John se také pousmál. On měl ve vozítku pro jistotu železnou tyč.

Po víc jak dvou hodinách spatřili u horizontu čínské vozítko. Když od sebe byla vozítka jen několik metrů, John zastavil. Jeden z Číňanů vystoupil. John, Dmitrij a George udělali totéž. John obezřetně přistoupil k druhému muži. Nabídl mu ruku.

"Já jsem Tong," potřásl Johnovi pravicí.

George držel zbraň tak, aby ji nikdo neviděl. Prst měl na spoušti. Tong se ohlédl na své krajany a pak se podíval zpět na Johna.

"Ujišťujeme vás, že se o nic nepokusíme. Nejsme vaši nepřátelé. My jsme jen banda kluků, kteří chtěli do kosmu. To čínská vláda nesnáší ostatní státy. Asi víte o té bombě, že? Dovolili nám ji použít v případě, že byste nás ohrožovali, ale já… my bychom to v životě neudělali. Tohle byl náš sen, podívat se na Mars. Netahejme sem politiku," pronesl s klidem Tong.

Na Johna to zapůsobilo, protože Tongova řeč zněla upřímně. Stále byl však obezřetný. Vytáhl z kufru Marsbusu plynovou láhev a společně s velitelem čínské mise ji upevnil do držáku v čínském vozidle. Všech šest Číňanů si postupně přečerpalo část kyslíku z lahve do svých lahví ve skafandrech.

Najednou si John všiml, že jeden z kosmonautů sedí podivně nakřivo a v obličeji má bolestivou grimasu.

Kapitola XV. – Druhá výprava

17. prosince 2011 v 18:00 | Sheppard |  Závod o dobytí Marsu
Lidstvo se toužilo dostat do vesmíru odnepaměti. Spatřit krásu světa pod sebou a prozkoumat to, co se nalézá za oblohou. Mnozí lidé by dali cokoli za to, aby mohli nakouknout do neznáma. 12. dubna 1961 spatřil první člověk Zemi z vesmíru. 20. července 1969 vstoupili lidé na Měsíc. Další metou ve zdolávání vesmíru je Mars.





Kapitola XV. - Druhá výprava


Zatímco vozítka ATB jedna a dva pročesávala okolí základny a skenovala půdu senzory připevněnými na velká ramena s rozpětím osm metrů, Dmitrij bouchal geologickým kladívkem do země v kráteru. Velkou pinzetou uchopil odštípnutý kamínek a vhodil ho do zkumavky, zašpuntoval ji a podal Sáře. Ona ampulku uložila do stojanu mezi jiné zkumavky. Pak zvedla z vozíku joystick a zmáčkla na něm tlačítko, které vyvolalo v její helmě na čelním skle 3D obraz toho, co vidí robot Steve. Zadala mu příkaz ET 28. Robot vykročil vpřed, udělal několik kroků a klekl si. Chytil tyč, kterou měl přidělanou na magnetu na batohu. V tom batohu byly nádobky s několika chemikáliemi. Tou tyčí je stříkal na horniny pod sebou. Pak v různých spektrech prohlížel reakce probíhající na zemi.

Jaromír dělal s přenosnou laboratoří pokusy, které, jak sám říkal, pochopí jen on sám, protože při vysvětlování toho, co dělal, používal termíny, které nikdo z výpravy nechápal. Asistoval mu Christopher.

Na základně se o údržbu starali Tim a Nadar. Ti dva měli celkem pohodu. Když splnili všechnu zadanou práci, šli se dívat na nějaký film, který s sebou měli.

Najednou všem zašuměly vysílačky, jak John aktivoval kanál.

"Zdravím, mám dobrou zprávu. Bombu jsme nezneškodnili. Žádná tu totiž nebyla. Sabotoval to před startem nějaký odbojář. No… my se teď trochu vyspíme a za nějakých devět hodin se vydáme na cestu zpět."

* * *


Mezitím dorazila k Marsu i čínská výprava. Loď Dobyvatel se přichytila v magnetickém poli Rudé planety a po čtyřech hodinách se od komunistického vesmírného korábu odlepil přistávací modul. Naneštěstí mu po asi dvou minutách vysadila jedna z trysek. Kapsle sebou začala házet a nabírala nebezpečně rychlost. Neovladatelně se řítila k zemi. Zhruba dva kilometry nad povrchem se hlavní tryska konečně opět zapnula. Vyšlehl z ní takřka neznatelný proud dýmu.

Kdyby se tryska nalézala na Zemi, šlehaly by z ní teď dvacet metrů dlouhé plameny. Díky bezkyslíkatému prostředí však na Marsu nemůže palivo hořet. Fyzikální zákon akce a reakce však funguje všude.

Náhlé zbrzdění pádu mělo za následek mohutný otřes modulu. Rychlost se naštěstí pro posádku snižovala. Čínští kosmonauti měli velké štěstí. Přistáli živí. Sice to byl tvrdý náraz, ale přežili. Všichni uvnitř modulu byli otřeseni. V žilách jim proudil adrenalin. Až po několika desítkách vteřin, si jeden z kosmonautů uvědomil, že se jeho tělo nenalézá ve vertikální poloze vzhledem k zemi. Odpoutal se. Byl dezorientován, ale věděl, že je něco v nepořádku. Neohrabaně otevřel poklop. Vysoukal se ven. Tvrdě dopadl čelem k zemi. Přetočil se na záda, aby zkontroloval modul. Naskytl se mu hrozivý pohled. Vysoká rychlost při dopadu způsobila, že přistávací modul měl zničené dvě ze čtyř podvozkových ramen. Jedno byla úplně zlomené, druhé ohnuté. Proto stál modul po dosednutí nakřivo. To by samo o sobě nevadilo. Měli náhradní modul na lodi, který si mohli přivolat. Kosmonaut však viděl ještě něco, co ohrožovalo celou misi a vlastně i jejich holé životy.

Tryska naskočila včas, aby zbrzdila pád. Pilot ale nestačil včas zkorigovat pozici přistání. Modul totiž prorazil strop základny, vedle které měl původně přistát, a nyní se nalézal uprostřed ruin. Byla to katastrofa. Základna byla totálně zničena. Z proražené tlakové nádrže unikal kyslík. Jejich životy visely na vlásku.

Postupně všichni vylezli. Zatímco se vzpamatovávali, sledovali tu zkázu. Jejich životní cesta, na kterou se tolik těšili, se změnila v peklo.

"Musíme začít jednat!" vyštěkl na všechny velitel.

Moje noční můra

16. prosince 2011 v 20:00 | Sheppard |  Samostatné příběhy
Poznámka: Vypravování do školy na téma ''Moje noční můra''.


Spal jsem klidným, nerušeným, pohodovým, blahodárným, hlubokým spánkem. I když člověk ve spánku nic nevnímá, dá se říct, že jsem si přímo vychutnával odpočinek ve vyhřáté posteli pod měkkou peřinou.

Když vtom začal zvonit budík na mobilu. Uplynulo několik vteřin, než jsem si vůbec uvědomil, kdo jsem, kde jsem a co se vlastně děje. Jedna část mého mozku říkala: Vstávat! Druhá ji okřikla: To si snad děláš srandu, ne? Ani na to nemysli! Chtěl jsem vstát, ovšem pokus se nezdařil. Svalstvo vypovědělo službu, nebo, lépe řečeno, ještě do služby ani nenastoupilo. Druhý pokus… a zase nic. Pohyb vstávání plynule přešel v převalení se na druhý bok. Budík konečně zmlknul. Já během vteřiny opět upadám do hlubokého spánku.

Ale co to? Ne! Zase ten budík. Po pěti minutách se opět aktivoval, když jsem ho předtím nevypnul. Napínám tedy všechny své síly a posazuji se na postel. Ani nehledám pantofle a rovnou překonávám těch pár metrů, které mě dělí od mobilu. Podařilo se! Konečně jsem se toho otravného tyrana zbavil. Oči mám sotva otevřené, ale vidím, že ještě není tolik hodin. Můžu si ještě na pět minut lehnout, bleskne mi hlavou. Navíc - venku je ještě úplná tma a tady v místnosti taková zima. Opravdu není jiné východisko, než se vrátit zpět do vyhřáté postele. Usínám snad ještě dříve, než si vůbec lehnu. Podaří se mi dnes vstát? To je nejisté.

Náhle mě probudil hlas: "Fando, vstávej!"

Ale ne! Máma stojí přísně ve dveřích a snaží se mě vzbudit. Budík neuspěl a ty také nemáš šanci, pomyslel jsem si. Jenže máma byla neodbytná a nedala se, na rozdíl od budíku, vypnout.

"Fando, přijdeš pozdě do školy!"

Světlo, které rozsvítila, mi začalo vypalovat oči zaživa. Zkusil jsem ještě rebelovat tím, že jsem se převalil opět na druhý bok. Po několikátém napomenutí už začala i v mozku převažovat ta část, která říká: Musíš vstávat! No jo, té se to řekne. Mysl by chtěla, ale tělo nějak nechce. Pojď, to dokážeš! Ještě kousek… Konečně se mi podařilo vstát. Připadal jsem si jako generál, který právě vyhrál klíčovou bitvu.

To, že jsem se postavil na nohy ovšem neznamenalo bdělost. Spíše to byl spánek ve stoje. Jako živá mrtvola jsem se ploužil bytem do koupelny. Až pořádná dávka vlažné vody v mém obličeji mi otevřela oči. Stále jsem však nebyl schopný ani mluvit. Nyní mi zase připadalo, že tělo funguje, ale mozek je jaksi mimo provoz. Jen s vypětím všech sil se mi podařilo obléknout se. Pak už jsem se začal konečně probouzet v pravém slova smyslu.

Pak jsem si o několik desítek minut později ve škole nadával, když jsem běžel na poslední chvíli z šatny se strachem, že přijdu pozdě do hodiny.

Tak tohle je moje noční, no… spíš bych řekl ranní můra. Jsem jako vesmírná raketa - při startu spotřebuji neúměrně větší část energie než pak po celý den. A co je na tom nejhorší? Že se mi to stává často, dost často.

Kapitola XIV. – Bomba

10. prosince 2011 v 18:00 | Sheppard |  Závod o dobytí Marsu
Lidstvo se toužilo dostat do vesmíru odnepaměti. Spatřit krásu světa pod sebou a prozkoumat to, co se nalézá za oblohou. Mnozí lidé by dali cokoli za to, aby mohli nakouknout do neznáma. 12. dubna 1961 spatřil první člověk Zemi z vesmíru. 20. července 1969 vstoupili lidé na Měsíc. Další metou ve zdolávání vesmíru je Mars.




Kapitola XIV. - Bomba


Celý svět čekal na vyjádření Číny k faktu, že Mars dobyli jako první spojenci. Čínští politici byli zdrženliví a moc se k tomu nevyjadřovali. Jen neochotně uznali, že nechtějí válku a podle své vynucené dohody teď nemají právo na zabrání velkých území na Marsu. Tamní režim však navzdory potupné porážce zachovával před ostatními státy kamennou tvář a mlžil ohledně dalšího postupu.

* * *


Kosmonauti se vzbudili v osm hodin ráno marsovského času. Slunce vyšlo před půl hodinou. Po snídani Nadar všechny odvedl ke skladu.

Řekl: "Počkejte tady, někoho vám představím."

Po chvíli vyvedl ze skladu humanoidního robota a dvě vozítka.

"Tohle je Steve. Dokáže se pohybovat jako my, přijímat a vysílat signál v reálném čase, nemá žádné potřeby kromě nabíjení, které dělá automaticky, když není zaměstnán. A umí zvládnout několik desítek krizových situací zcela automaticky. Například dokáže poskytnout masáž srdce a umělé dýchání, pokud vyhodnotí ohrožení života."

Podal Johnovi bezdrátový joystick.

"A tohle jsou dvě průzkumná vozítka ATB jedna a dva," ukázal na vozítka.

Poté se šli John, George, Sam a Kim připravit na cestu. Pro Dmitrije byl povrch Marsu rájem. Vzal si na pomoc Saru a Steva a vydal se prozkoumávat horniny a odebírat vzorky. Jaromír s Chrisem šli zase dělat pokusy. Tim a Nadar zůstali na základně.

Vozítko jménem Marsbus se rozjelo. John řídil. Každé tři hodiny plánoval krátkou pauzu a výměnu řidičů.

"Och," zaúpěl George, "strašně to drncá."

"Budeš to muset vydržet několik hodin," poznamenal škodolibě John.

"Budeme," zdůraznila poslední slabiku Kim.

Marsbus jel průměrnou rychlostí čtyřicet kilometrů v hodině. Když jel po relativní rovině mohl zrychlit až na padesát kilometrů za hodinu. Často však musel zpomalit na polovinu rychlosti. Třeba když vozítko jelo z kopce nebo naopak stoupalo po často strmých svazích hor. Projížděli kaňony a překonávali pahorky. Díky Johnovu střízlivému a realistickému odhadu, šla cesta podle plánu.

Po úmorných čtrnácti hodinách, strávených v nepříliš pohodlných skafandrech a drncáním po nerovném kamenitém povrchu, dorazili na souřadnice, kde se měla bomba nalézat. Modul tam stál. Už tu stál bezmála půl století.

"Kim, zeptej se, jak se daří ostatním na základně," přikázal John. "Same, Georgi, vezměte z kufru bednu s nářadím. Zběžně to omrkneme, dáme si pauzu a pustíme se do toho."

Přistoupil k modulu. Přeměřil si ho pohledem, jako kdyby to byl živý soupeř. Otevřel bednu s nářadím a vyndal elektrický šroubovák. Zahleděl se do bedny a pak se chvíli prohraboval v přihrádce s nástavci. Konečně jeden z nich vyndal a nasadil na šroubovák.

Ještěže měli s sebou tyhle nové skafandry. V těch starých, které měli kosmonauti na Měsíci nebo při stavbě ISS, by bylo potřeba na každý pohyb vyvinout mnohem větší úsilí. Stejně nebyly nějak extra pohodlné. Pít se muselo brčkem napravo od pusy a jíst se mohla jen kašovitá strava hadičkou nalevo od pusy. Potřebu museli ve skafandrech vykonávat do sáčku. Skafandr byl poskládán z několika vrstev speciálních materiálů chránících před slunečním zářením, nízkým tlakem a teplotou. Skafandr byl vyhříván systémem hadiček všitých do látky na těle kosmonautů. V nich stále protékala kapalina ohřívaná v malé baňce pod kyslíkovými bombami.

John za asistence svých kolegů otevíral víko modulu. Když odšrouboval poslední šroub, uchopil páku a zabral. Odklopil kus kovu, který ho dělil od atomové bomby. Cítil, jak mu buší srdce. Koho by ještě před půl rokem napadlo, že už takhle vzrušující cesta nabere podobu akčního filmu. John přejel pohledem celou dutinu. Díky reflektoru na helmě si svítil zrovna tam, kam se díval. Zamračil se a údivem nevědomky pootevřel pusu. Narovnal se a udělal krok dozadu, aby George a Samuel mohli také nahlédnout dovnitř. Oba ztuhli. Nevěřícně zírali do otvoru.

Kim se rozběhla k nim a snažila se mluvit přes záchvat smíchu: "Hoši, hádejte, co se stalo Timovi. On…" opět se rozesmála. "Chtěl si nalít pití a… Co se děje?" optala se starostlivě, když viděla, jak tam strnule stojí.

John se k ní otočil čelem a řekl naprosto vážně: "Ta bomba, není tu. Jen tenhle nápis."

Na vnitřní stěně modulu bylo napsáno červenou křídou anglicky s několika chybami: BOMBU VYNDAL A ZNEŠKODNIL JEŠTĚ PŘED STARTEM ČÍNSKÝ LIDOVÝ ODBOJ 15. 7. 1986.

Vyšlo to!

9. prosince 2011 v 20:00 | Sheppard |  Samostatné příběhy
Poznámka: Toto je pozměněná verze již dříve publikovaného článku, který si můžete přečíst zde
Vypravování do školy na téma "Vyšlo to".


Byl krásný jarní večer a já jsem se jen tak z nudy probíral různými internetovými stránkami a vtom jsem si všiml, že moje oblíbená kapela bude hrát v pro mě vhodném termínu v Praze, což je nejblíže, kde hrají. Rozhodl jsem se, že na koncert pojedu stůj co stůj. Opatrně jsem se optal rodičů.

Všichni to známe, ne? Začít se musí lichotkami, pochválit rodiče, jak vždy byli vstřícní a opatrně naznačit, o co se jedná. Poté musí dítě také vychválit sebe samotné, jak moc si to zaslouží. Poté se musí požadavek upřesnit. Nakonec ještě mnohonásobné ujištění, že se ratolesti nic nestane a případné zádrhely rozumně vyřeší. A nyní od obecného zpět k mému vyprávění.

Takže, rodiče se samozřejmě nejprve zdráhali - to je ovšem u nich automatický postup. Máma se bála, aby mě někdo nepřepadl, táta mě varoval, abych nepožíval alkoholické nápoje. U rodičů mám ovšem dobrou reputaci, a tak jsem je obměkčil a slíbil, že dodržím jejich pokyny. Napsal jsem staršímu bratrovi, který v Praze studuje, jestli by se mnou nešel jako doprovod (jedna z podmínek totiž byla, že nesmím jít sám). Souhlasil. Můj nejstarší bratranec šel nakonec také a zároveň nám tím zajistil odvoz autem. A tak se máma (a vlastně i já) nemusela bát, že nás někdo přepadne v noční MHD. Pak už stačilo jen koupit si lístky a čekat, než nadejde onen den.

Onen den konečně nadešel. Už od rána jsem byl nervózní a velice jsem se těšil. Co když bude mít autobus zpoždění? Co když bude na dálnici kolona? Co když bude koncert odvolán? přemítal jsem. Hlavou mi běhaly ty nejbizarnější obavy. Bohudík, nenastaly žádné komplikace.

Na místo jsem dorazil mezi prvními v 19.30. Koncert měl začít ve 20.00. Všichni jsme si mysleli, že první bude hrát předkapela. Zřejmě problémy s ozvučením však zapříčinily, že první hráli mí favorité. Nejprve zahráli několik písniček na rozjezd. Poté přehráli všechny písničky z nového alba, které záhy pokřtili členové kapely spolu s režisérem videoklipů.

Na pódiu se vystřídalo také mnoho hostů, kteří hráli na různé nástroje, jež se objevují
na některých písničkách alba, ale na běžných koncertech neúčinkují. Vůbec poprvé v životě jsem naživo slyšel a viděl nástroj jménem teremin.

Muzikanti hráli zhruba od 20.20 do 22.20. Tím ale koncert nekončil. Zatímco měli jedni pauzu, druzí nastoupili na pódium. Předkapela si tedy mohla alespoň zahrát o přestávce. Já jsem si zaběhl koupit nové album a hned jsem běžel za prvním z mých oblíbenců, kterého jsem zahlédl. Ochotně se mi na obal CD podepsal. Pak jsem ještě stihl zaběhnout za frontmanem kapely, který byl rovněž velice ochotný a milý. Dokonce jsem se s ním vyfotil a krátce pohovořil.

Po asi třičtvrtěhodinovém účinkování mezikapely nastoupili opět oni - pro někoho obyčejní muzikanti, pro mě hvězdy. Hráli asi od 23.20 do půlnoci. Celkem tedy hráli
přes 2 a půl hodiny. V druhé části zahráli největší pecky. Na jednu písničku usedl za bicí další
z hostů. Bubeník tedy seskočil k nám do hlediště, přesněji - stál vedle mě. Kytarista také vyslal výstražnou zprávu "Nekuřte!" poté, co zakašlal při jedné z písniček.

Po rozloučení kapely s publikem jsem si běžel pro zbylé podpisy. Bubeník se mi
na album také ochotně podepsal, přičemž mě stihl vyzpovídat, jak se mi koncert líbil, a poslal mě do zákulisí k trumpetistce. Mezitím jsem si, jen tak mimochodem, potřásl rukou i s panem režisérem, který prokoukl, že jsem skalní fanoušek a ocenil můj zájem o podpisy. Poslední podpis jsem získal stejně snadno jako předchozí.

No a pak už nebylo nic… Ale mně a ostatním fanouškům zůstal krásný zážitek. Celý koncert byl úžasný. Skupina si hraní užívala stejně jako my poslouchání.

Ještě musím jednu věc dodat: Před koncertem jsem se domluvil s několika lidmi, že si s sebou vezmeme svítící tyčinky a budeme s nimi mávat. Celý koncert jsme stáli přímo
u pódia, takže si nás muzikanti brzy všimli.

Vyšlo to! Všechno, co jsem si přál, se mi splnilo.

Kapitola XIII. – Procházka

3. prosince 2011 v 18:00 | Sheppard |  Závod o dobytí Marsu
Lidstvo se toužilo dostat do vesmíru odnepaměti. Spatřit krásu světa pod sebou a prozkoumat to, co se nalézá za oblohou. Mnozí lidé by dali cokoli za to, aby mohli nakouknout do neznáma. 12. dubna 1961 spatřil první člověk Zemi z vesmíru. 20. července 1969 vstoupili lidé na Měsíc. Další metou ve zdolávání vesmíru je Mars.




Kapitola XIII. - Procházka


Intercom na základně zasyčel a ozvalo se cvaknutí.

"Gratulujeme, dobrá práce! Jsme rádi, že jste dorazili v pořádku na místo. Teď si každý přepněte na svůj kanál."

To už tu jsme osmdesát minut? zeptal se v duchu sám sebe John.

Otočil kolečkem na malém zařízení velikosti krabičky od zápalek, které měl zaháknuté za opaskem. Ve sluchátku uslyšel ženský hlas. Okamžitě ho rozpoznal. Byla to jeho žena, Jenny.

"Ahoj, zlato. Poslouchali jsme tady ve středisku, jak přistáváte. Jsou tu všechny rodiny. Dovolili nám s vámi mluvit. Prý to uslyšíte až za čtyřicet minut. My se máme dobře. Doufám, že ty taky. Chybíš nám. Dávej na sebe pozor."

Předala mikrofon dětem. John uslyšel Jakea a Mikea.

Starší, Jake, řekl: "Tati, stýská se nám. Nezapomeň z Marsu přivézt kámen, jak jsi slíbil."

Mladší, Mike, dodal: "Pozdravuj marťany."

Opět nastala pauza. Ozval se hlas jeho matky.

"Johne, tak jste to dokázali. Jsme na tebe pyšní. Hlavně se ve zdraví vrať."

Nakonec uslyšel tátu.

"Užij si dovolenou na Marsu v tý vile, co tam máte!"

Jeho otec nedával najevo dojetí a snažil se vystupovat chladně a s humorem - jako vždy. John ho však znal a věděl, že ekvivalentem toho vtípku bylo mám tě rád.

Na závěr se rozloučili sborovým: "Ahoj!"

"Miluju tě," dodala tiše Jenny.

John chtěl všem odpovědět. Chtěl říct své drahé polovičce, že ji miluje, pozdravit děti, popovídat si s rodiči. Napadaly ho tisíce slov. Chtěl toho tolik říct, jenže věděl, že odpověď by jim přišla až za hodinu a dvacet minut po jejich vzkazu. A navíc velení dovolovalo jen jeden vzkaz denně, a to až večer. Přepnul vysílačku na normální frekvenci a do pohotovostního režimu. Zavřel oči a představil si všechny, které před chvílí slyšel.

"Taky vás mám rád…" zašeptal a odebral se do hlavní místnosti.

Užíval si každý krok. Konečně zase mohl chodit po nohách. Nebylo to sice jako na Zemi, ale zase nemusel překonávat ochablost svalů. Když se všichni sešli, vyzval je, aby si šli obléknout skafandry. Nebylo nutné pobízet je dvakrát. Všichni už se těšili na první procházku po povrchu.

Vstoupili do přetlakové komory. Pak John otevřel dveře. Chtěl jít jako poslední, ale ostatní mu pokynuli, aby šel jako první. Váhavě se otočil čelem ven.

"No tak, zasloužíš si být prvním člověkem na jiné planetě," vybídla ho Sara.

Překročil práh. Vyšel ven. Nevěděl, co říct. Zahleděl se do země.

"Dostali jsme se až sem. Je to neuvěřitelné. Dokázali jsme se sem dostat, díky spolupráci. Pokud bude žít lidstvo v míru, můžeme se jednou dostat ještě dál. Všechno to záleží na každém z nás. Chci, aby se Mars stal symbolem míru a společného úsilí. Já děkuji Bohu, své rodině a vlastně vám všem, kdo jste pomáhali uskutečnit tuto výpravu. A děkuji i všem, kteří nás v duchu podporovali," pronesl nakonec sebejistě.

Udělal několik kroků vpřed, aby mohli ven i ostatní. Někteří zaváhali, než udělali onen nejslavnější krok ve svém životě. John přepnul na kanál, který se nepřenášel na Zemi. Konečně uvolnil uzdu svým emocím. Slzy štěstí mu stékaly po tváři. Chtělo se mu křičet. Nevěřícně kroutil hlavou. Díval se na západ Slunce na Marsu.

"Dokázali jsme něco tak velkého, ale já si přijdu o to bezvýznamnější oproti celému vesmíru."

Začal poskakovat. Rozběhnul se a běžel, co mu síly stačily. Všichni jásali celých deset minut. Tančili a křičeli radostí.

"Tak fajn lidi, teď se zklidníme a vyfotíme se, jo?" vybídl je Dmitrij.

Postavili se do dvou řad. Ti vepředu si dřepli nebo klekli. Dmitrij rozložil stativ a připevnil na něj fotoaparát. Nastavil samospoušť na dvacet vteřin. Rychle k ostatním naklusal a zařadil se. Fotoaparát fotil každých deset vteřin, takže se mohli vyblbnout a dělat různé pózy. Rus to pak šel vypnout. Přitom jim vyprávěl zajímavou historku.

"Víte, že kapitán Viskočevič je fotící maniak? Prý, když byl poprvé ve vesmíru na ISS, tak za prvních šest hodin svého pobytu vyfotil pět set fotek. Když mi předával foťáky, řekl, ať fotíme, jako o život. Prý si osobně prohlédne všechny fotky, co tu nafotíme. A že jich za tu dobu pořídíme tisíce."

Ještě chvíli se poflakovali kolem základny. Pak nařídil John, aby se vrátili.

Po večeři hráli ve společenské místnosti nějakou hru. Stovky hracích desek a plánků byly uloženy v tabletu. Než ulehli do postelí, John ještě připomenul program na příští dva dny.

"Zítra se já, George, Sam a Kim vydáme zneškodnit tu bombu. Zabere to dva dny. Je to zhruba čtyři sta kilometrů daleko. Takže jedna cesta nám zabere, odhaduji, tak dvanáct až patnáct hodin. Tam přespíme a až to zneškodníme, tak se vrátíme. Číňané mají dorazit za čtyři dny."

Koleje

2. prosince 2011 v 20:00 | Sheppard |  Samostatné příběhy
Neviděl jsem nic jiného než tmu. Ucítil jsem známou vůni, kterou jsem nemohl přiřadit k určitému objektu, ale kterou jsem dobře znal. Náhle jsem pocítil její chladnou ruku. Její dlaň v mé. I když jsem ji neviděl, věděl jsem, že stojí přede mnou. Pak se najednou vytratila.

Pomalu jsem procitl. Probrala mě série facek zapříčiněná mým kamarádem. Otevřel jsem oči. Nalézal jsem se stále ve vlaku. Seděl jsem v kupé se dvěma kamarády. Podíval jsem se ven z okna. Za sklem byla teplota minimálně o dvacet stupňů nižší než ve vlaku. A také byla venku hustá mlha. Muselo být tak půl jedné v noci, protože jeden z kamarádů prohodil něco ve smyslu, že za pár minut budeme vystupovat. Vraceli jsme se nočním spojem z koncertu jedné metalové kapely. Byl jsem unavený a cesta trvala skoro hodinu, tak jsem prostě usnul.

Za chvíli už jsem stál na nástupišti a díval se na odjíždějící rychlík. Hned před nádražím se jeden z kamarádů rozloučil a šel jiným směrem, já a druhý kamarád jsme pokračovali spolu.

"Zase se ti zdálo o Lence, viď?" zeptal se.

Zatajil se mi dech. Začaly se mi potit ruce. Cítil jsem se hrozně. Nevěděl jsem, co mám říct. Asi jsem se i trochu styděl. Nechtěl jsem vypadat jako měkota, co se topí v depresích.

"Jo," odpověděl jsem pravdivě.

Povzbudil mě. Už ani nevím jak, ale byl jsem mu vděčný. Až dva bloky od mého bytu jsme se museli rozloučit. A než jsem se nadál, stál jsem u dveří a strkal klíč do zámku. Dveře klaply stejně jako klapaly vždy, když se vracela z práce. Ach, jak ona milovala svoji práci.

Posadil jsem se na postel. Na okamžik jsem zaváhal, ale nakonec jsem se podíval na její fotku stojící na nočním stolku. Okamžitě jsem se rozplakal. Ani po roce se můj psychický stav nezlepšil. Denně jsem si bral dvě tabletky antidepresiv. Vyzkoušel jsem mnoho prášků a léčebných procesů, ale moc to nepomáhalo. Vstal jsem z postele a plouživým pohybem, jen vzdáleně připomínajícím chůzi, jsem se dobelhal do spíže. Vyndal jsem láhev nějakého tvrdého alkoholu, kterou jsem záhy otevřel. Opět jsem se chystal zkrotit své emoce alkoholem. Takhle jsem to dělal vždy, když mě přepadla deprese. Upil jsem z láhve trochu. Konečně jsem se vzpamatoval.

Ne, nesmím se nechat ovládat. Já o sobě budu rozhodovat, ne chlast. Musím se řídit zdravým rozumem. Ne tou chorobnou závislostí.

S odporem jsem láhev položil zpět na podlahu do spíže. Když jsem zavíral dveře, rozmyslel jsem si to. Vzal jsem láhev a vylil její obsah do záchodové mísy. Ulevilo se mi. Pak jsem si šel lehnout. Téměř okamžitě jsem usnul.

Octl jsem se v nemocnici. Stál jsem na chodbě, pár kroků ode mě stál ve dveřích doktor.

"Nemůžete tam jít! Nechte nás pracovat," domlouval mi zvýšeným tónem.

Odstrčil jsem ho a vběhl na sál. Uprostřed ležela moje žena. Všude kolem byla krev. Několik doktorů a sester se snažilo zachránit jí život. Přistoupil jsem k ní a uchopil ji za ruku. Doktor mě chtěl nejprve odtáhnout, pak si to ale rozmyslel a nechal mě u mé lásky. Přístroj měřící puls začal pískat. Věděl jsem, co to znamená. Konec všech nadějí. Pokusili se ji oživit, ale marně. Dítě zemřelo chvíli poté. Oficiální zpráva uváděla: četné komplikace při porodu.

Probral jsem se. Zase ta strašná noční můra, co mi nedá spát. Podíval jsem se na hodiny. Spal jsem asi čtyři hodiny. Venku byla ještě tma. Ani nevím proč, ale oblékl jsem se a obul si boty. Nazdařbůh jsem vyšel ven z domu a dal se uličkou směrem k opuštěným skladům. Neměl jsem jasný cíl cesty. Mrzlo a navíc poletoval sníh.

Asi za čtvrt hodiny jsem došel na plácek ze tří stran ohraničený halami a z jedné kolejemi. V dáli houkal vlak. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Nikdo tu nebyl. Vtom jsem dostal nápad. Přistoupil jsem ke kolejím, poklekl jsem a posléze jsem si lehnul břichem na zem. Hlavu jsem položil na bližší kolejnici. Díval jsem se na světla zprava přijíždějícího vlaku. Srdce mi bušilo. Moje propočty zněly jasně: v té tmě nemá strojvedoucí šanci mě včas zahlédnout a ubrzdit vlak. Lokomotiva byla asi tak tři sta metrů daleko, když vtom se zleva ze zatáčky vynořil druhý vlak. Byl asi dvě stě metrů daleko.

Vstal jsem rychle a poodstoupil od kolejí. Vždyť se ty dva vlaky srazí. Rozeběhl jsem se co nejrychleji k tomu vlaku, který jel zleva, protože byl blíž. Běžel jsem po kolejích a mával. Brzy si mě strojvedoucí všiml a začal prudce brzdit. Uskočil jsem vlaku z cesty. Začal také hned houkat, a tak si ho za malý okamžik všiml i ten druhý strojvedoucí. Vlak, který začal brzdit jako první se zastavil. Druhý vlak do něj mírně drcnul. Mírné se to zdálo mně, při té hmotnosti to musel být asi silnější náraz. Avšak bez mého zásahu by to dopadlo mnohem hůř. Lokomotivy měly jen mírně zdeformované nárazníky. Oba strojvedoucí překvapeně a vyděšeně vyskočili z kabin.

Zanedlouho přijeli hasiči, záchranná služba i policie. Jen pár lidí utrpělo drobná zranění jako modřiny a podobně. Jeden policista po mně chtěl telefonní číslo. Dal jsem mu ho.

Za pár dní mi volali z městského úřadu, že mi chtějí dát nějaké ocenění. Vyšel o mně článek v novinách a také mi poděkovala společnost vlastnící ty vlaky.

"Raději ani nemyslím na to, co by se stalo, kdybyste tam nebyl. Zachránil jste mnoho životů," řekl mi náměstek primátora, když mi potřásal rukou.

Tato příhoda mě nakopla a já měl zase chuť do života. Na sebevraždu jsem už nikdy ani nepomyslil.