.
|/|/|/|> 28. 5. 2015: Pamatujete ještě moji prvotinu? Ano, Závod o dobytí Marsu. Nedávno jsem dostal šílený nápad (a já mám rád šílenosti) - oprášit toto univerzum a napsat pokračování.
.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Jaderný reaktor do každé školy

24. ledna 2015 v 15:00 | Sheppard |  Školní časopis
V úterý 9. 12. 2014 jsme se vypravili do komplexu budov ČVUT a UK v pražské Tróji. I přes mírné zpoždění způsobené kolabující pražskou MHD (zřejmě kvůli husté mlze, která ani v pozdějších dopoledních hodinách neopadala), jsem se stihl připojit ke skupině včas.


Zanedlouho už jsme spletitými chodbami šli k první zastávce - laboratoři optiky. Zde jsme byli rozděleni do dvou skupin, moje skupina zamířila o několik pater níže do laboratoře pro výzkum iontových svazků. A kdybych musel vybrat část exkurze, která se mě zaujala nejvíce, byla by to právě tato. Ačkoliv samotný výzkum není na první pohled tak fascinující a jeho výsledky nejsou žádná senzace plnící titulní stránky, jedná se o velmi zajímavý obor, protože mimo jiného velice blízce souvisí s elektrotechnikou. Díky "bombardování" substrátů iontovými svazky se totiž dají efektivně vyrábět polovodiče se specifickými vlastnostmi. Touto metodou je ovšem možné i například velice přesně analyzovat složení různých materiálů nebo zušlechťovat kovy. Pan průvodce omezil svůj výklad a naopak nás nechal ptát se, čehož jsme s radostí využili.


Poté jsme se vrátili do laboratoře optických výzkumů. Čekání na začátek prohlídky jsme si zkrátili prohlížením hologramů. Průvodce nás zavedl nejprve do místnosti, kde jsme měli možnost prohlédnout si tištěný spoj pod 3D mikroskopem či jakousi nanostrukturu. Následně nás průvodce zavedl do potemnělé místnosti, kde nám ukazoval nejrůznější typy difrakcí světla pomocí laseru.


Čas ovšem kvapil, a tak jsme se museli přesunout na poslední zastávku a zlatý hřeb celé exkurze - školní reaktor, který si díky svému malému výkonu vysloužil přezdívku "Vrabec". Po krátkém bezpečnostním školení a navlečení ochranných pomůček (čistě z formálních a byrokratických důvodů) jsme se přesunuli k samotnému reaktoru. Žádné "zeleně zářící šutry" jsme neviděli, dokonce jsem ani nikde nezahlédl zprofanovaný značku radioaktivity. Zato jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací ohledně školního reaktoru FJFI i reaktorů obecně. Zaujalo mě například, že výkon reaktoru Vrabec se oficiálně ani neměří ve wattech, protože má tak malý výkon, že se tato hodnota nedá ani přesně naměřit (tepelný výkon se pohybuje okolo hodnoty 1 kW), nýbrž v počtu vyzářených nutronů za vteřinu. Takto malý výkon (cca třímilionkrát nižší než výkon reaktorů v Temelíně) je ovšem pro výukové účely užitečnější, protože se dá s uranem v aktivní zózně lépe manipulovat a také se dá vše přesněji měřit. Další výhodou je, že nevzniká téměř žádný odpad, a v neposlední řadě - protože reaktor nevyrábí téměř žádné teplo, není potřebva ho nijak aktivně chladit.


Na závěr exkurze jsme měli možnost posadit se za operátora ve velíně a podívat se, jak se takový jaderný reaktor vlastně řídí. I přes výše zmíněná fakta platí pro obsluhu Vrabce až překvapivě přísná bezpečnostní opatření, jejichž příklady nám pan průvodce vysvětlil. Pan operátor byl sice zaneprázdněn zapisováním každičké věci (například otevření dveří → zápis do notýsku), přesto nám dokonce ukázal ruční zvýšení a opětovné snížení výkonu reaktoru. Poté už stačilo jen nechat se proskenovat, zda nejsme kontaminovaní, odevzdat zpět dozimetry, svléknout pláště a mohli jsme konečně vytáhnout svačiny.



Tato exkurze se mi velice líbila, protože každá hodina strávená mezi zdmi vědeckých pracovišť je pro mě nesmírně obohacujícím zážitkem, který bych směle přirovnal k povedené kulturní akci. A také proto, že je občas prostě nutné vidět fyziku "na vlastní oči" než jen v sešitě v podobě vzorečků (jakkoliv elegantní a vševystihující podle profesorů jsou).
 

Exkurze - Židovská Praha

25. října 2014 v 15:00 | Sheppard |  Školní časopis
Třídy čtvrtého ročníku se konečně dočkaly slibované exkurze, která byla na konci minulého roku z technických / organizačních / kdovíjakých důvodů odložena. Ale jelikož exkurze máme všichni (včetně profesorského sboru) tak rádi, nemohli jsme tuhle jen tak vynechat.

A tak jsme se v pondělí 6. října nesešli v lavicích, ale před školou u autobusu. Na opozdilce se tentokrát překvapivě čekat nemuselo (asi chyba v Matrixu). V průběhu nastupování (složitý a zdlouhavý to proces) se ovšem vynořil jiný potenciální problém - málo míst v autobusech. Nějak jsme se ale nakonec naskládali, takže jsme mohli vyrazit, směr Praha, konkrétně její "židovská čtvrť", tedy Josefov na Praze 1.

Na místo jsme dorazili už bez problémů. Doslova na každém kroku nás vítaly tváře kandidátů do senátu, zastupitelstev a magistrátu, neboť byl necelý týden před komunálními volbami. Hned u první plánované zastávky se ale vše začalo opět komplikovat. Z technických / organizačních / kdovíjakých důvodů jsme museli trochu přeskupit program. Popošli jsme tedy o několik ulic dál, kde už nám přidělili průvodce (mimochodem - velmi sympatický chlapík s nadšením pro věc), a tak mohla exkurze začít.

Prvním navštíveným místem byla Klausová synagoga (náhodnost se jménem našeho exprezidenta je čistě náhodná). Pan průvodce nás seznámil nejen s historií budovy a její architekturou, nýbrž i se základními pojmy týkajícími se judaismu. Největším turistickým tahákem v této synagoze je pravděpodobně ručně psaná tóra navinutá na dva obří dřevěné válce. Po cestě k další synagoze nám průvodce ještě vyprávěl o Židech v Praze, tedy hlavně o Josefově a jeho bohaté a z velké části neveselé historii.

Další zastávkou byla Pinkasova synagoga. Ta slouží jako památník připomínající holokaust Židů. A nutno uznat, že je to památník značně působivý - zdi chodeb i hlavní síně jsou od shora dolů hustě popsány 80 000 (ano, osmdesáti tisíci!) jmény zavražděných českých Židů. Tedy s výjimkou přední stěny, na které je jen 24 jmen... jména koncentračních táborů, kde k těmto masakrům docházelo. Ani nemusím podotýkat, že celé místo má velmi pietní a pochmurnou atmosféru.

Neméně působivý a možná ještě trochu autentičtější zážitek ovšem čeká návštěvníka i v prvním patře Pinkasovy synagogy. Zde jsou totiž vystaveny obrázky židovských dětí, "umělecké" ale i takové, které zachycují každodenní výjevy z táborů smrti. Zdaleka ne u všech děl se podařilo zjistit alespoň jméno autora, u některých ano. Pod mnohými kresbami však stálo na cedulce místo data návratu datum úmrtí.

Následně jsme se přesunuli na Starý židovský hřbitov, který jsme si, opět za poutavého vyprávění pana průvodce, celý prošli. Hřbitov fungoval v 15. - 18. století (nejstarší náhrobní kámen je z roku 1439), takže nyní má už také jakýsi "punc historie". Většina náhrobků je už zchátralá, každopádně to také dodává celému místu tu správnou atmosféru. Nejzajímavějším faktem asi je, že židovští hrobníci dokázali velice chytře, s mírnou nadsázkou, šetřit místem. V některých místech je prý až 12 vrstev hrobů nad sebou. Na běžně velký hřbitov se tak vešlo až několik desítek tisíc zesnulých. Hned vedle hřbitova stojí obřadní síň, kde kdysi pohřební bratrstvo provádělo očistu zemřelého včetně poslední manikúry.

Poté jsme si šli prohlédnout synagogu Staronovou. Ta jako jediná stále slouží k náboženským obřadům a konají se v ní bohoslužby, tudíž jsme si všichni (tedy jen chlapci) museli nasadit na hlavu kipu neboli jarmulku. A navzdory všem povídačkám a předsudkům jsme ji dostali zcela zdarma a mohli si ji nechat! Lepší suvenýr jsme si opravdu odvézt nemohli. Je to sice jen obyčejná, látková jarmulka s logem muzea, ale konečně se můžu všude chlubit: "Jo, já mám doma ve skříni jarmulku." (Což byl vždycky můj sen.)

Na závěr naší exkurze jsme navštívili ještě krátce Španělskou synagogu. Ta je ovšem typickou "sakrální architektonickou památkou" (všichni obdivovatelé a znalci architektury mi jistě prominou), kde vše, na rozdíl od ostatních námi navštívených synagog, působí velmi okázale a naaranžovaně. To mě spolu s nekonečným davem turistů jaksi vytrhávalo z atmosféry, kterou nastartovala předchozí místa. A také už jsme měli všichni hlad, takže jsme vyrazili na poslední zastávku - oběd.

Ze vší té historie, kultury a dalších informací člověku opravdu vyhládne. Naštěstí na Praze 1 není problém najít restauraci (zajímavé, že vždycky padne volba na KFC), takže nebyl problém ani tuto nesmírně zajímavou, velmi poučnou a v lecčem obohacující exkurzi korunovat vydatným obědem. Jak jinak.

Memento

7. března 2014 v 18:00 | Sheppard |  Samostatné příběhy
Poznámka:
Tato povídka se právě účastní soutěže SCI-FI 2013, výsledky doplním hned po jejich zveřejnění. Kompletní povídku si můžete také stáhnout ve formátech PDF (počítač) a ePub (mobil, tablet).



Memento


"Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat." - George Santayana

Na televizní obrazovce se objevilo vodní dělo následované kordónem těžkooděnců s plexy-štíty. Policejní jednotka se seskupila těsně před davem spořádaných demonstrantů. Pořízené záběry neměly příliš vysokou kvalitu a pouliční lampy navíc neposkytovaly dostatečné osvětlení, takže nebylo patrné, kdo potyčku vyprovokoval.

Pořádkové jednotky však náhle, zcela bez varování tasily obušky a zahájily systematické potlačování poklidné manifestace. Neozbrojení civilisté neměli proti těžkooděncům žádnou šanci, nepřiměřeně agresivnímu zásahu museli čelit holýma rukama. Po několika málo vteřinách si jeden z policistů všiml televizní kamery přímo za svými zády. Přiklusal k ní, napřáhl se a kameru přesně vedeným úderem zničil.

 


Vyhlídková jízda

20. prosince 2013 v 18:00 | Sheppard |  Samostatné příběhy
"Žádáme všechny cestující, aby se připoutali. Za pět minut budeme přistávat," ozvalo se z palubního interkomu upozornění letušky.

Zack na svém místě už dávno seděl, a když uslyšel tohle hlášení, zapil další tabletu prášku na uklidnění. Nesnášel totiž přistávání, měl z něj přímo panický strach. Vlastně by ani nikdy sám od sebe do vesmíru neletěl, nebyl to ten typ, který musí za každou cenu procestovat celý svět. A navštívit Měsíc… a Mars. Vlastně plánoval strávit dovolenou v nějakém rekreačním středisku, pokud možno ne daleko od domova. Pak ale vyhrál tenhle zájezd na Mars. Pro jednou se rozhodl strach z létání (a přistávání) překonat. A tak je tady - čeká ho třítýdenní pobyt na Marsu, all inclusive.

Žaludek se mu sevřel, když vesmírná loď MarsLine, přepravující turisty, zahájila sestup do řídké atmosféry. I přes zabudované nejmodernější naváděcí systémy, stabilizátory letu a superpočítačem řízeného autopilota, se loď mírně třásla. Zack oběma rukama křečovitě svíral madlo na sedadle před sebou, zhluboka dýchal a snažil se zapudit všechny katastrofické scénáře, které se mu honily hlavou.

Že já vůbec nastupoval do téhle rachotiny, vyčítal si.


Trosečníci 4/4

6. prosince 2013 v 18:00 | Sheppard |  Trosečníci
Jeff Barker nervózně okusoval konec tužky a pohledem sugeroval obrazovku před sebou. Messenger 1 se měl hlásit už před deseti hodinami. Podíval se do konferenční místnosti, kterou od střediska oddělovalo jen sklo. Reportéři již začínali být netrpěliví, první hlášení po příletu k planetě Kepler s napětím očekával celý svět.

Jeff dobře znal všechny členy posádky a věděl, že by za normálních podmínek neměli zpoždění. Nejprve chtěl veliteli letového střediska jen zavolat, pak si to ale rozmyslel, rychlými kroky přešel celý sál a bez zaklepání vtrhl do jeho kanceláře.

"Pane, Messenger se nehlásí!" řekl starostlivým hlasem Barker.


Další články